ECLI:CZ:US:2021:1.US.1019.21.1
sp. zn. I. ÚS 1019/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Lukáše Vlašaného, se sídlem Vančurova 2904, Tábor, insolvenčního správce dlužníka Flash Steel Power, a.s., zastoupeného Mgr. Michalem Briaským, advokátem se sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2021 č. j. 27 Nd 605/2020-66 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že žalobce se domáhá určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 6. 10. 2020 č. j. 85 C 199/2020-51 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Táboře, jako soudu místně příslušnému. Rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §85 odst. 4 o. s. ř. je pro určení obecného soudu insolvenčního správce při výkonu jeho funkce rozhodující jeho sídlo.
K návrhu žalobce, odůvodněného vzdáleností jeho bydliště a Okresního soudu v Táboře (více než 500 km), zdravotními problémy, které jsou důsledkem pracovního úrazu, okolností, že základ sporu lze spatřovat v pracovním poměru a poukazem na urychlení a hospodárnost řízení, Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl o delegaci vhodné podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. Věc vedenou u Okresního soudu Táboře pod sp. zn. 10 C 220/2020 přikázal k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Ostravě.
Stěžovatel s právními závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí. Namítá, že obecná příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní a případná delegace příslušnosti k jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba vykládat restriktivně. Odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za nedostatečné a ani jeden z důvodů nepovažuje za natolik zásadní a stěžejní, aby ospravedlňoval zásah do jeho ústavně zaručeného práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací činnosti rovněž zdůrazňuje, že rozhodnutí týkající se příslušnosti soudu je procesním rozhodnutím. Nelze na něj klást stejné nároky, jako na rozhodování meritorní. Přezkum procesních rozhodnutí Ústavní soud připouští pouze výjimečně tam, kde by například v důsledku svévolnosti došlo k nenapravitelným důsledkům (srov. sp. zn. I. ÚS 3043/19).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, kdy se zaměřil na zjištění, zda Nejvyšší soud při rozhodování o delegací vhodné postupoval v souladu se zákonem a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatečného odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) zabýval a své závěry ohledně důvodnosti delegace vhodné ústavně adekvátním způsobem odůvodnil. Věc přitom posuzoval v kontextu všech podstatných okolností. Poukázal na to, že spor je veden o nárok, jehož základ lze spatřovat v pracovním poměru mezi žalobcem a dlužnicí se sídlem v obvodu Okresního soudu v Ostravě, kdy lze předpokládat, že případné dokazování bude možno provést hospodárněji a rychleji u navrhovaného soudu. Žalobce mohl důvodně očekávat, že veškeré spory vzniklé na základě pracovněprávního vztahu budou řešeny u soudu, v jehož obvodu má jeho zaměstnavatel sídlo. Zdůraznil, že žalobce je z důvodu pracovního úrazu podstatně omezen ve schopnosti pohybu a vedení řízení u Okresního soudu v Táboře by pro něj skutečně mohlo vytvářet významnou překážku v uplatňování práv.
Podstatou ústavní stížnosti tak zůstává pouhá polemika s názorem Nejvyššího soudu ohledně delegace vhodné, kdy se stěžovatel domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
S ohledem na uvedené Ústavní soud uzavírá, že řádně odůvodněným právním závěrům Nejvyššího soudu ohledně splnění zákonných podmínek daných ustanovením §12 odst. 2 o. s. ř. nelze z ústavního hlediska nic vytknout a za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho závěrů jakkoliv zasahovat (srov. obd. sp. zn. II. ÚS 520/20).
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl bez zbytečného odkladu, o návrhu na odklad vykonatelnosti samostatně nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu