ECLI:CZ:US:2021:1.US.1046.21.1
sp. zn. I. ÚS 1046/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Horáka, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Viglaským, advokátem se sídlem Nová Ves 142, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 1. 2021 č. j. 22 C 98/2020-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že shora uvedeným rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele na uložení povinnosti žalované (Modrá pyramida, stavební spořitelna, a.s.) zaplatit stěžovateli částku 4 549 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel se této částky domáhal jako smluvního úroku podle smlouvy o stavebním spoření a jako rozdílu za úročení státní podpory za specifikované období. Obvodní soud shledal žalobu stěžovatele nedůvodnou, neboť z ní není zřejmé, jakým způsobem stěžovatel dospěl k žalované částce. Dále z všeobecných podmínek, které jsou součástí předmětné smlouvy, vyplývá, že se úroky zvlášť nevyplácejí a žalovaná v souladu se zákonem využila oprávnění změnit úrokovou sazbu, což stěžovateli oznámila dopisem.
Stěžovatel s právním závěrem obvodního soudu nesouhlasí. Namítá, že soud dané věci jako tzv. bagatelní nevěnoval dostatečnou pozornost a má za to, že v jeho případě se jedná o závažné procesní pochybení, kdy by měla být uplatněna výjimka v přístupu Ústavního soudu k bagatelním věcem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
V projednávané věci jde především o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o malé částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
Vzhledem k tomu, že obvodní soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby stěžovatele řádně odůvodnil, přičemž srozumitelně vyložil i příslušnou zákonnou úpravu dopadající na předmětnou věc, Ústavní soud nemá z ústavního hlediska rozhodnutí co vytknout. Ze stejného důvodu se také nelze ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že v daném případě jde o extrémní procesní pochybení obvodního soudu při rozhodování o jeho žalobě.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadené rozhodnutí je patřičně a výstižně odůvodněno, přičemž soud uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Učiněné právní závěry nelze ani hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu