ECLI:CZ:US:2021:1.US.1057.21.1
sp. zn. I. ÚS 1057/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. Ch., zastoupeného Tomášem Mikulíkem Hamelem, advokátem se sídlem Potoční 1094, 738 02 Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1249/2020-929 ze dne 20. 1. 2021, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 8 To 147/2020 ze dne 14. 7. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 č. j. 2 T 109/2019-785 ze dne 12. 2. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 byl stěžovatel uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, a to dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit poškozené škodu v celkové výši 57 059 Kč.
Odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že mu nebyla umožněna účast u hlavního líčení, a to ani přes řádnou a včasně doloženou písemnou omluvu s lékařskými přílohami, jež byla podána datovou schránkou. Na ni soud prvního stupně nebral zřetel a nepravdivě ji označil za pozdní. Stěžovatel má dále za to, že daný případ neměl být vůbec řešen v trestním řízení, neboť celá záležitost je dle jeho názoru svou podstatou obchodněprávním sporem mezi dvěma podnikatelskými subjekty. Za této situace bylo dle stěžovatele zcela namístě umožnit mu zajištění obhájce, a to ať již soudem ustanoveného, anebo obhájce zvoleného na plnou moc, jehož odměna by byla hrazena z veřejných prostředků.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by soudy v trestní věci stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu. Výhradami stěžovatele stran údajného znemožnění jeho účasti na hlavním líčení, potažmo veřejném zasedání v odvolacím řízení, se již dostatečně zabýval odvolací, resp. dovolací soud. Pokud jde o neúčast stěžovatele u hlavního líčení, městský soud poukázal na to, že stěžovatel osobně převzal obžalobu i předvolání k hlavnímu líčení, k němuž se však nedostavil, aniž se přitom včas a řádně omluvil, a proto bylo hlavní líčení konáno v jeho nepřítomnosti, a sice za splnění podmínek předvídaných §202 trestního řádu (k tomu viz blíže bod 11 napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i bod 2 odsuzujícího rozsudku obvodního soudu). Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti k závěru soudů o absenci řádné omluvy ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 12. 2. 2020 ničeho bližšího neuvedl, Ústavní soud proto nemohl rozumně dospět k závěru o tom, že odůvodnění soudů neobstojí.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené znemožnění účasti na veřejném zasedání v odvolacím řízení, nutno podotknout, že identickou výtku již vypořádal Nejvyšší soud v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu (dále též "tr. ř."). Nejvyšší soud konkrétně vyzdvihl, že stěžovatel byl jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, o jeho konání ve dnech 18. 6. 2020 a 14. 7. 2020 v obou případech toliko vyrozuměn, a nikoli předvolán, neboť předseda senátu nepovažoval ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. jeho osobní účast za nutnou. Na možnost konání bez své přítomnosti přitom byl stěžovatel v rámci vyrozumění o termínech veřejného zasedání výslovně upozorněn, a to s důsledky, které s sebou takový postup nese (srov. bod 8 napadeného usnesení městského soudu). Pakliže soud odvolací a ve shodě s ním soud dovolací nevyhodnotil omluvu stěžovatele, zaslanou do datové schránky soudu jen pár hodin před začátkem veřejného zasedání, ani jako včasnou, ani jako řádnou, nepostupoval z níže vyložených důvodů ústavně nekonformním způsobem.
Přiléhavým se v tomto směru jeví zvláště hodnocení Nejvyššího soudu, který zdůraznil, že obviněný je sám povinen náležitě doložit a prokázat, že trpí natolik závažnou zdravotní indispozicí, která vylučuje, aby se nařízeného veřejného zasedání zúčastnil. Z omluvy stěžovatele nevyplynulo, že by byl upoután na lůžko a ani to, jakým způsobem mu mohl den předem ošetřený absces v ústní dutině zabránit dostavit se k soudu a zúčastnit se jeho jednání. Nejvyšší soud k tomu doplnil, že stěžovateli muselo být navíc zřejmé, že zašle-li omluvu čtyři hodiny před konáním veřejného zasedání do datové schránky soudu, je více než pravděpodobné, že s ohledem na úřední postup zpracování jeho zprávy podatelnou se tato zpráva k rukám předsedy senátu nemusí dostat, a ten se tak nebude moci s ní seznámit a případně na ni reagovat. Stěžovateli nic nebránilo soud v daném směru informovat již v den ošetření, a to případně i telefonicky, aby se informace o jeho zdravotní indispozici dostala co nejrychleji k rukám předsedy senátu, a teprve poté mohl svou omluvu doplnit zasláním lékařských zpráv do datové schránky soudu. Právě nastíněné závěry dovolacího soudu pokládá Ústavní soud za racionální a srozumitelné. Stěžovatel ani proti nim nic konkrétního nenamítl, Ústavní soud tedy jeho obecnému tvrzení o protiústavnosti postupu soudů nepřisvědčil.
K otázce nutné obhajoby se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž obsáhle (str. 7 - 9 jeho usnesení). V té souvislosti stěžovateli vysvětlil, že v jeho případě nebyly splněny podmínky pro nutnou obhajobu, jak jsou upraveny v ustanovení §36 či §36a tr. ř. Nejsou-li u obviněného dány podmínky nutné obhajoby, je zcela na jeho uvážení, zda se rozhodne uplatňovat svá práva bez či za pomoci obhájce. Co se týče návrhu stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby, ten byl trestními soudy řešen jako samostatná procesní otázka. Usnesením sp. zn. 2 T 109/2019 ze dne 13. 5. 2020 Obvodní soud pro Prahu 8 nepřiznal stěžovateli nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 7 To 288/2020 ze dne 9. 9. 2020 jako nedůvodnou zamítl. Tato rozhodnutí stěžovatel ústavní stížností zavčas nezpochybnil, a proto již nemohou být předmětem nynějšího přezkumu Ústavního soudu.
Namítl-li stěžovatel, že jeho případ neměl být řešen v trestním řízení, neboť ve své podstatě jde o obchodněprávní spor mezi dvěma podnikatelskými subjekty, sluší se poznamenat, že stěžovatel porušení zásady subsidiarity trestní represe (ultima ratio) minimálně v dovolání neuplatnil (resp. nenamítl, že by ji dovolací soud opomněl vypořádat), třebaže jde o námitku obecně způsobilou přivodit kasační zásah Nejvyššího soudu (srov. výklad k této zásadě kupř. v jeho usnesení sp. zn. 5 Tdo 1541/2016 ze dne 23. 8. 2017). Nedostal-li ovšem dovolací soud prostor k vypořádání této výhrady, nelze mu absenci patřičné reakce klást k tíži. Stěžovatel se tím zároveň připravil o svůj vlastní procesní prostor k ochraně svých práv, pročež je tato námitka v nynějším řízení o ústavní stížnosti bez dalšího nepřípustná (viz §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu