ECLI:CZ:US:2021:1.US.1072.21.1
sp. zn. I. ÚS 1072/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Singh Kabira, zastoupeného Mgr. Ladislavem Malečkem, advokátem se sídlem Nerudova 1419/22, Litoměřice, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2021, č. j. 75 Az 2/2021-35, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil jeho právo na svobodu pohybu a pobytu zaručené v čl. 14 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru zaručené v čl. 16 odst. 1 Listiny, právo na ochranu zdraví zaručené v čl. 31 Listiny a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 Listiny.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatel je cizincem žijícím na území České republiky již téměř dvě dekády. Tvoří po řadu let společnou domácnost s českou občankou a jejími dětmi, přičemž jim poskytuje péči. Správní orgány požádal o udělení mezinárodní ochrany, ty nicméně rozhodly, že jeho žádost je nepřípustná podle §10a písm. e) zákona o azylu a řízení se podle ustanovení §25 písm. i) zákona o azylu zastavuje.
3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí správního orgánu (Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky) správní žalobu, s kterou spojil žádost o přiznání odkladného účinku. O předmětné žádosti o přiznání odkladného účinku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením tak, že se návrh zamítá. Došel k závěru, že u stěžovatele nejsou naplněny tři kumulativní podmínky, kterými zákon přiznání odkladného účinku podmiňuje. Neshledal přitom naplnění již první z nich, totiž újmy způsobené výkonem nebo právními následky rozhodnutí. Stěžovatel neprokázal, že by jím namítané skutečnosti (náboženství, pandemie) představovaly ve vztahu k jeho osobě hrozící újmu při vycestování do země původu (Indie), především ale dodal, že výkonem napadeného rozhodnutí stěžovatel vůbec není nucen území České republiky opustit. Teprve kdyby bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění, nastala by taková situace. Proti tomu by se ale opět mohl bránit žalobou, která ze zákona odkladný účinek má.
4. Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí. Mám za to, že uvedené tři podmínky pro přiznání odkladného účinku jsou u něj naplněny a objektivně již není schopen předložit více důkazů. Jelikož mu byly odcizeny veškeré doklady a není mu poskytována součinnost ze strany indické ambasády, nemá možnost využít možností, které mu právní řád České republiky poskytuje. Odkladný účinek by přitom nikomu nemohl způsobit žádnou újmu.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Předmětem ústavní stížnosti je dílčí rozhodnutí vydané v průběhu řízení o žalobě. Proto je nutno připomenout, že pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech je vybudována především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy soudů. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti rozhodnutí dílčímu a dočasnému, a to za situace, kdy řízení dosud běží a není pravomocně skončeno. Podstatou přezkumu tohoto dílčího rozhodnutí proto může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (srov. analogicky východiska při shodném právním i skutkovém půdorysu v usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. III. ÚS 1285/18).
10. Napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem mělo zákonný podklad v §73 soudního řádu správního a bylo tedy vydáno k tomu příslušným orgánem. Ústavní soud zároveň neshledal, že by šlo o rozhodnutí svévolné. Obecný soud dosti podrobně zdůvodnil, proč stěžovateli nehrozí neposkytnutím odkladného účinku bezprostřední újma, hlavním důvodem samozřejmě je, že rozhodnutím správního orgánu není nucen k opuštění České republiky. Ostatně stěžovatel dle jím dodaných písemných podkladů žádal o azyl v minulosti neúspěšně již mnohokrát a stále v České republice žije. Stěžovatel mimo to nepředkládá v ústavní stížnosti žádnou ústavněprávní argumentaci, pouze v jedné větě uvádí, že dle jeho názoru podmínky pro odklad účinku rozhodnutí splnil. Problémy, které tvrdí (nicméně nedokládá), jako je ztráta dokladů nebo nemožnost docházet k lékaři, s řízením v podstatě nijak nesouvisí a odklad účinku rozhodnutí k jejich nápravě nevedl, stěžovatel se s nimi musí vypořádat s pomocí jiných prostředků.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům Krajského soudu v Ústí nad Labem ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu