ECLI:CZ:US:2021:1.US.1086.21.1
sp. zn. I. ÚS 1086/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Fexy a Ing. Lenky Fexy, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3804/2020-384 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019 č. j. 15 Co 572/2008-333, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2020 č. j. 15 Co 572/2008-367, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení svých základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 27. 6. 2008 č. j. 8 C 37/2003-121, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 3. 2020 č. j. 8 C 37/2003-365, ve věci žalobce hlavního města Prahy (dále jen "žalobce") proti žalovaným Jiřímu Fexovi a Ing. Lence Fexy (dále jen "stěžovatelé") určil, že vlastníkem v něm specifikovaných pozemků a objektů v k. ú. Libeň je žalobce (výrok I.), v části o určení, že žalobce je vlastníkem tam určených objektů v k. ú. Libeň, žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. až V.). Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl (srov. §243c odst. 1 věta první a §241a odst. 2 o. s. ř.).
Stěžovatelé po obsáhlém vylíčení skutkových a právních okolností souzené věci připomněli argumentací, podle níž k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem došlo později, a to nikoli na již zaniklou obec, ale na stát; uplatněný nárok je navíc v rozporu s dobrými mravy. Soudy se institutem mimořádného vydržení nezabývaly, přičemž dovolací soud ignoroval nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu odvolacího, ale také jeho postup lze hodnotit jako nepřezkoumatelný a jako odepření práva.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v dané věci konstatoval, že stěžovatelé sice uvedli, že jimi napadené rozhodnutí závisí na vyřešení čtyř otázek hmotného práva, které nebyly vrozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, avšak z obsahu podaného dovolání nelze dovodit, které konkrétní hmotněprávní otázky mají stěžovatelé na mysli. Dále připomněl především ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Zdůraznil, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, 32 Cdo 2097/2015, 20 Cdo 3535/2016), je nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, 30 Cdo 4856/2015, 28 Cdo 1309/2016, 28 Cdo 2497/2016) a nemůže je nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutí Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu