ECLI:CZ:US:2021:1.US.1099.21.1
sp. zn. I. ÚS 1099/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti L. T. F., zastoupené Janou Kučeravou, advokátkou se sídlem Pravdova 1113/II, 377 01 Jindřichův Hradec, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 21 Co 167/2019-291 ze dne 2. 2. 2021 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě č. j. P 187/2018-184 ze dne 7. 6. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Znojmě rozhodl o změně péče a výživy nezletilých dětí stěžovatelky, dále o úpravě styku rodičů s nimi, jakož i o neshodě rodičů o významných záležitostech dětí tak, že nezletilé děti svěřil do péče otce a stěžovatelku zavázal přispívat na výživu nezletilého syna částkou 1 200 Kč měsíčně a na výživu nezletilé dcery částkou 800 Kč měsíčně (výroky I. a II.). Okresní soud současně přistoupil k široké úpravě styku stěžovatelky s dětmi, podrobně specifikované ve výroku III. daného rozsudku. Nalézací soud dále rozhodl o tom, že nezletilý syn zahájí školní docházku ve školním roce 2019/2020 na Základní škole a Mateřské škole X (výrok IV.), jakož i o tom, že bydliště i trvalý pobyt nezletilých dětí bude nadále na blíže označené adrese ve Z. (výrok V.). Výrokem VI. téhož rozsudku pak byl zamítnut oponentní návrh stěžovatelky na nahrazení souhlasu otce s podáním žádosti ke změně trvalého pobytu nezletilých dětí a výběrem školy. Okresní soud přiznal výše uvedeným výrokům pod body I. a IV. předběžnou vykonatelnost (podle §162 odst. 2 o. s. ř.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu s výjimkou výroku o určení bydliště, resp. trvalého pobytu nezletilých dětí jako věcně správné potvrdil. Zmíněný výrok V. o určení bydliště, resp. trvalého pobytu nezletilých dětí odvolací soud zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil s tím, že řízení o významných záležitostech dítěte, na kterých se rodiče nemohou dohodnout, lze zahájit pouze na návrh zákonného zástupce, přičemž otec takový návrh nepodal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že řízení u odvolacího soudu bylo od počátku vedeno soudkyní Evou Stupkovou, nakonec však rozhodoval senát v jiném složení. Tato změna nebyla účastníkům nijak vysvětlena. Stěžovatelka dále namítla, že děti v průběhu řízení opakovaně vyjadřovaly názor být v péči matky, přesto soud rozhodl o jejich svěření do péče otce. Za kolizního opatrovníka se dle jejího názoru každého jednání účastnil jiný pracovník. Odvolacímu soudu stěžovatelka vytkla, že vypracování znaleckého posudku zadal až 6 měsíců po zahájení odvolacího řízení, které navíc bylo jako celek nepřiměřeně dlouhé. Soud měl překročení šestiměsíční lhůty dle §471 odst. 2 z. ř. s. v rozsudku odůvodnit. Stěžovatelka také namítla, že ač znalec doporučoval svěření dětí do péče matky a toto stanovisko u odvolacího jednání zaujal i kolizní opatrovník, krajský soud neposkytl účastníkům žádné poučení o tom, že zamýšlí rozhodnout o svěření dětí do péče otce, aby tak mohli případně doplnit svá tvrzení a důkazy. V průběhu řízení před odvolacím soudem se otec nezletilých dle mínění stěžovatelky vyjadřoval k jejímu odvolání i ke znaleckému posudku, což ovšem sama spolu s její zástupkyní zjistily až při samotném odvolacím jednání. Žádné z těchto podání nebylo odvolacím soudem zasláno, aby na ně mohla reagovat. Na závěr stěžovatelka poznamenala, že v rozsudku odvolacího soudu jsou uvedena nepravdivá a zavádějící tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování a která v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K procesní námitce stěžovatelky stran změny v obsazení senátu odvolacího soudu Ústavní soud podotýká, že v době konání odvolacího jednání a následného přijetí napadeného rozsudku soudkyně Eva Stupková, někdejší předsedkyně senátu 21 Co Krajského soudu v Brně, již nebyla ve funkci soudce, takže ji musel nahradit jiný soudce, v daném případě soudce Jan Zavřel. Tato změna ve složení rozhodujícího senátu proběhla na základě nového rozvrhu práce pro rok 2021. V souvislosti s odchodem soudkyně Evy Stupkové z krajského soudu ke konci roku 2020 došlo ke sloučení senátů 18 Co a 21 Co (blíže viz bod 15 ve spojení s přílohou č. 8 rozvrhu práce pro rok 2021, Spr 1908/2020, v původním znění), a proto se soudce Jan Zavřel, do té doby působící právě v senátu 18 Co, stal novým členem senátu. Předseda senátu nebyl povinen tuto změnu účastníkům výslovně jakkoli tlumočit, neboť k ní došlo ještě před prvním odvolacím jednáním a dokazováním. Nadto stěžovatelka se mohla poté, co zjistila, že senát v odvolacím jednání zasedá v jiném (pozměněném) složení, na tuto okolnost předsedy senátu dotázat. Z jí přiloženého protokolu o předmětném odvolacím jednání však neplyne, že by byla obdobný dotaz vůbec vznesla.
Ani další procesní námitce stěžovatelky ohledně účasti různých osob za kolizního opatrovníka při každém soudním jednání nelze přisvědčit. Skutečnost, že za kolizního opatrovníka se při jednotlivých jednáních účastní a vyjadřují pokaždé jiní jeho pracovníci, je samo o sobě bezvýznamné. Podstatné je, zda a jakým způsobem kolizní opatrovník vykonává svá práva a povinnosti, jež pro něj vyplývají z jeho procesního postavení. V tomto směru však stěžovatelka žádné relevantní výhrady nevznesla. Krom toho případné nedostatky v postupu opatrovníka jdou v prvé řadě k tíži zastoupených, tj. dětí, a nikoli rodičů.
Výtku stěžovatelky, že krajský soud neposkytl účastníkům žádné poučení o svém úmyslu rozhodnout o svěření dětí do péče otce, čímž je měl připravit o možnost doplnit svá tvrzení a důkazy, též nelze přijmout. Krajský soud o svěření dětí stěžovatelky do péče otce nerozhodl, o tom rozhodl již okresní soud. Odvolací soud pouze jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Nezamýšlel-li přikročit ke změně rozsudku nalézacího soudu na základě odlišného právního názoru na věc, jenž by byl pro účastníky novým, resp. překvapivým, nebyl jim povinen naznačený procesní prostor poskytnout, což je i stěžovatelčin případ. Ostatně v souzené věci záviselo rozhodnutí na posouzení ryze skutkových otázek, jak je pro opatrovnické věci zcela běžné a obvyklé; o jejich právním posouzení pochyb nebylo.
Pokud jde o námitku, že odvolací soud stěžovatelce nezaslal vyjádření otce k jejímu odvolání i ke znaleckému posudku k případné replice, dlužno poznamenat, že z již vzpomenutého protokolu o odvolacím jednání ze dne 26. 1. 2021 zřetelně plyne, že právní zástupkyně stěžovatelky neměla ke čteným listinám, mezi nimiž bylo i vyjádření otce k odvolání stěžovatelky (č. l. 196 - 197), žádné výhrady či připomínky. Naproti tomu otci nebylo a ani nemohlo být zavčas doručeno doplnění odvolání stěžovatelky (č. l. 272 - 279), které bylo při odvolacím jednání taktéž čteno k důkazu a jež bylo do spisu založeno pouhý den před konáním odvolacího jednání, což právní zástupkyně stěžovatelky zdůvodnila svojí karanténou. Odtud je zřejmé, že i z hlediska pomyslné "rovnosti zbraní" na tom byly obě strany fakticky stejně, avšak ani jedna z nich z toho zjevně nevyvozovala pro sebe nepříznivé důsledky.
Co se týče výhrad stěžovatelky stran nepřiměřené délky odvolacího řízení, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka zde nedoložila vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. Měla-li za to, že v řízení o jejím odvolání dochází k neodůvodněným průtahům, mohla využít instituty upravené v zákoně o soudech a soudcích, zvláště pak podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení §174a tohoto zákona. Řádné uplatnění tohoto prostředku a výsledek jeho vyřízení stěžovatelka v ústavní stížnosti či spolu s ní nedoložila, takže tato námitka je v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná (viz přiměřeně §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je sice pravdou, že překročení zákonem předvídané obvyklé šestiměsíční lhůty pro vydání meritorního rozhodnutí ve věcech péče soudu o nezletilé by měl soud zdůvodnit (§471 odst. 2 z. ř. s.), absence patřičného zdůvodnění však jako určitý deficit rozsudku nenabývá ústavně právního rozměru a už z logiky věci nemůže samostatně přivodit kasační zásah Ústavního soudu, jenž by zde paradoxně přispěl k další nežádoucí prodlevě v opatrovnickém řízení.
K námitkám stěžovatelky stran tvrzené nepravdivosti některých dílčích závěrů odvolacího soudu (např. o větší ochotě otce ke spolupráci a domluvě, o širším rodinném zázemí dětí na Z. apod.) Ústavní soud pokládá za nutné vyzdvihnout, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním řízení opatrovnického (a sporu mezi rodiči), nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního přehodnocení dílčích skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému stanovení péče o nezletilé děti. Ústavní soud může zasáhnout jen v případě závažného excesu, který vážně poškodil některého účastníka na jeho ústavně zaručených právech. Nic takového ovšem v souzené věci neshledal.
Namítla-li stěžovatelka, že děti v průběhu řízení opakovaně vyjadřovaly názor být v péči matky, a přesto soud rozhodl o jejich svěření do péče otce, sluší se zdůraznit, že soudy prvního i druhého stupně si byly vědomy názorů dětí. Ty však ještě nebyly natolik silné (především pro přirozený nedostatek emocionální a rozumové vyspělosti s přihlédnutím k jejich věku), aby zásadně ovlivnily rozhodnutí soudu o svěření do péče jednoho z rodičů. Důvody, které soudy vedly k přijetí rozhodnutí o svěření dětí do péče otce, jsou v obou rozsudcích jednoznačně, srozumitelně a logicky zachyceny (srov. zejm. bod 20 a násl. rozsudku krajského soudu a bod 28 rozsudku okresního soudu). Ústavní soud na vývodech soudů nic zásadně nespravedlivého neshledal a v podrobnostech na ně lze zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu