ECLI:CZ:US:2021:1.US.112.21.1
sp. zn. I. ÚS 112/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti A. B., Věznice P. O. BOX 2, Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Janou Barvíkovou, advokátkou se sídlem Vítkovická 3276/2A, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 47 To 70/2020 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2020, sp. zn. OPP 344/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 1. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 2, čl. 36 a čl. 39, čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu bylo o žádosti stěžovatele o podmínečném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody rozhodnuto tak, že se žádost zamítá. O podané stížnosti rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se zamítá.
Podle náhledu stěžovatele odůvodnění obecných soudů zpochybňuje jeho snahu vést řádný život. Ve věci nebylo podle stěžovatele rozhodováno na základě řádně zjištěného skutkového stavu. Nebylo přihlédnuto k jeho polepšení během výkonu trestu. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel získal během výkonu trestu čtyři kázeňské odměny a v hodnocení ředitele věznice bylo konstatováno, že si vytváří podmínky k podmínečnému propuštění. Soud tyto skutečnosti bagatelizoval. Stěžovatel přitom nebyl ani jednou kázeňsky potrestán, je nemocný a ve výkonu trestu nemá pracovní zařazení, tudíž nemá z čeho platit ani poměrnou část způsobené škody. Za způsobenou škodu byl již potrestán a nelze mu tuto skutečnost tak přičítat k tíži v souvislosti s žádostí o propuštění.
Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatele v rozporu s řadou nálezů Ústavního soudu. Ve své podstatě z nich má vyplývat, že mu již nikdy nebude ze strany soudu poskytnuta další šance na dobrodiní podmínečného propuštění z výkonu trestu. Tato možnost nesmí být nikdy vyloučena, bylo-li dosud odpykanou částí trestu již dosaženo účelu trestem sledovaným. Při hodnocení trestní minulosti odsouzeného by se měly obecné soudy vyvarovat mechanického posuzování na základě počtu odsouzení či vykonaných trestů. To zvláště v situaci, kdy je stěžovatel ve výkonu trestu po dvaceti letech. Zákonem a judikaturou stanovené požadavky na podmínečné propuštění byly podle stěžovatele naplněny a obecné soudy se s tímto faktem řádně nevypořádaly. Stejně tak nepřihlédly k funkčnímu rodinnému zázemí stěžovatele a větší možnosti se ve výkonu trestu nakazit virem covid 19.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody jeho účastníka a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby. Je naopak zapotřebí vzít v úvahu samotný účel trestu, který obsahuje více komponentů, k nimž soudy při svém rozhodování musí přihlížet (podrobně viz zejména nález sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018; veškerá rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy [viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 56/05 ze dne 12. 4. 2005 (U 7/37 SbNU 715)]. Povinností obecných soudů přitom je, aby řádně zkoumaly a posoudily splnění zákonných podmínek pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnily [nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Ústavní soud ostatně konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění [viz nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323) či např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2144/09 ze dne 15. 9. 2009]. Takto ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nezaručuje dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009 (U 10/53 SbNU 863)].
Výklad rozhodných podmínek, tj. zda odsouzený skutečně v konkrétním případě prokázal polepšení a zda lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život [viz ustanovení §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], je totiž z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o nesprávnost dosahující ústavněprávní relevance tak může jít jen tehdy, kdy soudy podaný výklad je výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu a představuje tak nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 590/09 ze dne 9. 4. 2009).
Přestože - jak je zmíněno výše - Ústavní soud zpravidla nezasahuje do rozhodování obecných soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, ve výjimečných případech je jeho zásah přesto namístě. Ústavní soud tak v minulosti přikročil k vydání kasačního nálezu např. tehdy, pokud obecné soudy rozhodovaly o podmíněném propuštění na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a opíraly se toliko o informace z doby odsouzení stěžovatele [nález sp. zn. III. ÚS 611/2000 ze dne 22. 3. 2001 (N 51/21 SbNU 439)], pokud své závěry řádně a přesvědčivě neodůvodnily, pokud zákonnou podmínku prognózy vedení řádného života na svobodě posuzovaly pouze na základě minulého chování stěžovatele, respektive okolností vztahujících se k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, čímž porušily zákaz dvojího přičítání v rozporu s čl. 40 odst. 5 Listiny, či pokud při rozhodování o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nerespektovaly princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní dle čl. 38 odst. 2 Listiny [nález sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) a nález sp. zn. II. ÚS 2503/16 ze dne 4. 10. 2016, a také nález sp. zn. I. ÚS 2201/16 ze dne 3. 1. 2017].
S přihlédnutím ke shora citovaným zásadám nicméně dospěl Ústavní soud v nyní projednávaném případě k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím (a rovněž shora citovaným usnesením okresního soudu) porušeny nebyly. Tato rozhodnutí totiž netrpí vadami, pro které by byl nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, neboť obecné soudy svá rozhodnutí o zamítnutí návrhu stěžovatele dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, když zejména akcentovaly, že nebyly splněny všechny zákonné podmínky pro vyhovění jeho žádosti.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy nedospěly k závěru o tom, že by byl v případě stěžovatele naplněn účel trestu, co by základní předpoklad pro podmínečné propuštění odsouzeného. Je sice pravdou, že byl stěžovatel čtyřikrát kázeňsky odměněn, ovšem to samotné nesvědčí o tom, že by na jeho straně došlo k zásadní změně v přístupu k životu. Kázeňské odměny nejsou jediným faktorem, svědčícím o dosažení účelu trestu. Stěžovatel byl za páchání trestné činnosti odsouzen opakovaně a je tak zcela přirozené, že obecné soudy s každým dalším odsouzením pozbývají důvěru v dosažení jeho nápravy. Z odůvodnění napadeného usnesení okresního soudu se podává, že v případě stěžovatele se jedná o "standardní výkon trestu", který ničím pozitivním či negativním nevybočuje. Poukazuje-li stěžovatel na vyjádření ředitele věznice, tak ten v jeho věci uvedl pouze tolik, že si stěžovatel vytváří podmínky pro podmínečné propuštění, to však bez dalšího aktivního přístupu odsouzeného neznamená, že by snad tyto podmínky byly již naplněny. Obecné soudy ve svých rozhodnutích zohlednily stěžovatelův pasivní přístup k náhradě způsobené škody a možnosti jeho dalšího zaměstnání, které se prokázalo jako nevěrohodné. Z uvedených důvodů není obecným soudům z ústavněprávního hlediska čeho vytknout a v podrobnostech lze na jejich odůvodnění odkázat.
Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu