ECLI:CZ:US:2021:1.US.1479.19.1
sp. zn. I. ÚS 1479/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti 1) H. S., 2) J. S. a 3) P. S., právně zastoupených Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem Horní 1642/55, 700 30 Ostrava - Hrabůvka, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 6 To 14/2019-286 ze dne 20. 2. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, a to zejména pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí, jakož i obsahu soudního spisu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 79/2018, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé vystupují v daném trestním řízení jako poškození přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, k němuž došlo v důsledku dopravní nehody, při níž zemřel jejich příbuzný. Stěžovatelé byli v uvedené věci zastoupeni advokátem jako společným zmocněncem. Ten dne 1. 11. 2018 zaslal Okresnímu soudu v Ostravě žádost o vydání usnesení o náhradě nákladů řízení poškozených stěžovatelů podle §154 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř."), a to ve výši 65 100 Kč pro stěžovatelku, 38 720 Kč pro stěžovatele 2) a ve výši 20 909 Kč pro stěžovatele 3), tedy v celkové výši 124 729 Kč (viz č. l. 275).
Uvedenému návrhu Okresní soud v Ostravě usnesením č. j. 70 T 79/2018-277 ze dne 28. 11. 2018 v převážné míře vyhověl, pouze ve vztahu ke stěžovatelce stanovil výši nákladů v částce 60 035 Kč, namísto požadovaných 65 100 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala odsouzená stížnost, jíž Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením vyhověl, napadené usnesení okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že odsouzené uložil povinnost nahradit stěžovatelům náklady související s uplatněním nároku na náhradu škody a přibráním zmocněnce ve výši 8 228 Kč pro stěžovatelku a ve výši 4 235 Kč každému ze stěžovatelů 2) a 3), tedy v celkové výši 16 698 Kč.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že krajský soud pochybil, pakliže ve vztahu ke společným úkonům vztahujícím se ke všem poškozeným nezohlednil počet poškozených na základě ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu (dále též "AT"). Zvýšení náročnosti práce společného zmocněnce poškozených se dle jejich názoru neprojevuje především celkovou výší škody a nemajetkové újmy způsobené trestným činem, která představuje tarifní hodnotu, nýbrž právě snížením odměny zmocněnce o 20 % za každou takto zastupovanou osobu a společný úkon. Stěžovatelé dále namítli, že krajský soud pro účely výpočtu odměny jejich společného zmocněnce vyšel z tarifní hodnoty 10 000 Kč, předvídané ustanovením §10 odst. 5 AT, ačkoli měl podle téhož ustanovení vyjít z výše skutečně přiznaných částek náhrady škody a nemajetkové újmy. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti dále přiblížili a na podporu svých závěrů odkázali na dílčí rozhodnutí okresních soudů v obvodu Krajského soudu v Ostravě. Stěžovatelé v ústavní stížnosti též zpochybnili správnost závěrů krajského soudu stran účelnosti některých úkonů zmocněnce na pozadí soudem tvrzené pasivity stěžovatelů ohledně uplatnění nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že částky účtované stěžovateli považoval za nespravedlivé, nepřiměřené a odporující účelu trestního řízení a účelné výši nákladů podle §154 odst. 1 tr. ř. Krajský soud se dle svých slov rozhodl změnit přístup k přiznávání nákladů poškozených vzniklých přibráním zmocněnce, a to po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 4112/2017, podle kterého pojišťovna v rámci zákonného pojištění motorového vozidla není povinna ve smyslu §6 odst. 2 písm. d) zákona č. 168/1990 Sb. platit náklady spojené s právním zastoupením poškozeným v trestním řízení. Podle krajského soudu jsou s ohledem na vysoké částky přiznávané poškozeným jako nemajetková újma výsledné náklady jejich zmocněnce neúměrné a nespravedlivé, což odporuje účelu trestního řízení, jímž je spravedlivé potrestání pachatele. Krajský soud k tomu dodal, že přihlédl i k nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3456/15, podle kterého je při stanovení výše náhrady škody, zejména u nedbalostních trestných činů, nutno dbát na to, aby uložená povinnost k náhradě škody neměla likvidační následky pro obžalovaného. I když se tento nález nevztahuje na náklady zmocněnce, je dle mínění krajského soudu nepochybné, že přiznání vyúčtovaných nákladů stěžovatelů na zmocněnce podle advokátního tarifu by takový následek nepochybně mělo. Krajský soud rovněž přihlédl k tomu, že v trestním řízení je to státní zástupce, nikoliv zmocněnec nebo poškození, kdo má důkazní povinnost prokázat vinu obžalovaného. Přitom je to obžalovaný, který nese náklady trestního řízení, byť paušální částkou, včetně vysokých nákladů obhajoby, nikoli ale poškozený. V podrobnostech odkázal krajský soud na písemné odůvodnění napadeného usnesení a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Stěžovatelé v replice k vyjádření krajského soudu namítli, že jím zmíněný judikát Nejvyššího soudu se dané otázky dotýká jen okrajově. K aplikaci nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 3456/15 stěžovatelé uvedli, že v souladu s tímto nálezem byla výše nároků stěžovatelů Krajským soudem v Ostravě v odvolacím řízení posouzena, kdy na základě odvolání obžalované došlo k úpravě výše nároků původně přiznaných Okresním soudem v Ostravě. V této souvislosti pak Krajský soud v Ostravě musel dle stěžovatelů posuzovat také možné ekonomické dopady na obžalovanou. Dle nich se tak jedná o situaci, kdy Krajský soud v Ostravě sám určil výši nároků poškozených, a tím i výši tarifní hodnoty pro výpočet odměny zmocněnce poškozených, avšak následně zcela nedůvodně ponížil odměnu zmocněnce poškozených s tvrzeným argumentem negativního dopadu do ekonomické situace obžalované. Toto tvrzení Krajského soudu v Ostravě považují stěžovatelé za vnitřně rozporné. Obdobně by pak ale měl soud vzít v úvahu i ekonomický dopad do majetkové sféry poškozených. Krajskému soudu konečně vytkli i to, že rozhodl v neveřejném zasedání a neumožnil jim možnost účinné obrany. Své výhrady stěžovatelé v replice dále přiblížili.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již ve své judikatuře vyjádřil k problematice nároku na úhradu nákladů poškozených souvisejících s přibráním, resp. zvolením advokáta jako zmocněnce v trestním řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020 (jehož znění, jakož i znění dalších zde uváděných rozhodnutí Ústavního soudu, je veřejnosti dostupné v databázi rozhodnutí na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud podotkl, že adhezní řízení je nesporně součástí trestního řízení, nicméně vykazuje specifika, jež je od části trestního řízení, v níž je rozhodováno o vině obžalovaného, podstatně odlišují. Jeho předmětem je totiž náhrada škody jako soukromoprávní nárok poškozeného, a přestože má poškozený v mnohých případech usnadněné důkazní postavení v otázce vzniku škody, je vždy povinen dokázat výši vzniklé škody. Pakliže nejsou odstraněny pochybnosti o skutečné výši vzniklé škody, soud obžalovanému neuloží povinnost k její náhradě a odkáže poškozeného na uplatnění nároku v občanském soudním řízení. V té spojitosti Ústavní soud zdůraznil, že zatímco význam obhájce obžalovaného v trestním řízení je nesporný, nelze jej poměřovat s významem zmocněnce poškozeného v adhezním řízení, neboť se jejich úloha v řízení podstatně liší, když každý z nich hájí zcela jiný zájem svého mandanta.
Ústavní soud v citovaném nálezu dále připomněl, že v případě náhrady nákladů adhezního řízení obecně platí, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, a to včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Z uvedeného je zřejmé, že předmětem náhrady nejsou všechny náklady, které poškozenému v souvislosti s uplatněním nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vznikly, nýbrž pouze náklady vynaložené účelně. Spolu s tím Ústavní soud vyzdvihl, že povinnost uhradit nepřiměřeně vysoké náklady odporuje požadavku účelnosti a tím, komu je uložena, je odsouzený pachatel trestného činu, jehož postih je takovým postupem obecných soudů ještě nepřiměřeně umocněn. Je tak třeba vždy vážit, zda odměna nepřesahuje rozumnou míru účelnosti, kterou je třeba poměřovat mimo jiné i výší přiznané náhrady újmy (srov. shodně usnesení sp. zn. II. ÚS 1266/18 ze dne 9. 5. 2018). K tomu se sluší uvést, že Ústavní soud za určitých podmínek připouští výklad advokátního tarifu, podle nějž jsou na určení výše odměny zvoleného zmocněnce poškozených uplatněna kritéria pro určení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozených a jeho judikatura je v tomto směru již ustálena (srov. kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1137/19, sp. zn. III. ÚS 1404/18, sp. zn. IV. ÚS 3103/17 či sp. zn. II. ÚS 1266/18).
Ve vzpomínaném nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. 11. 2020 dal Ústavní soud zřetelně najevo, že při výpočtu odměny zmocněnce lze vedle §12 odst. 4 advokátního tarifu souběžně použít §12a advokátního tarifu, kdy se při stanovení výše mimosmluvní odměny v konkrétním případě nejprve stanoví sazba této odměny, jež se vztahuje obecně k danému typu zastupování (tedy použije se §12a advokátního tarifu), a až poté se případně aplikuje §12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. dojde k další redukci o 20 % (srov. bod 19 nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 146/20 ze dne 16. 6. 2020 nebo usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 3780/19). Smyslem připuštění postupu dle §12a advokátního tarifu i v případech zvolených zmocněnců poškozených je pak umožnit korigování celkové nepřiměřené výše přiznané náhrady nákladů v souvislosti se zvoleným zmocněncem poškozeného, který si vynucuje z praktického hlediska právě ne vždy exaktně rozlišitelný podíl individualizovaného úsilí zmocněnce více poškozených vůči každému z jeho zmocnitelů, daný individuálními poměry každého z nich (např. prokazování specifických dopadů trestného činu do života jednotlivých poškozených), oproti podílu úsilí, které vůči nim takový zmocněnec vynakládá jako skupině. V této rovině je zmocněncovo úsilí vůči každému z poškozených stejné a vychází naopak ze společných skutečností uplatnitelných na věc každého z nich stejně (např. stejná právní argumentace, stejná komunikace s obviněným v průběhu řízení ohledně dobrovolné náhrady škody, zastupování všech při hlavním líčení, stejné skutkové okolnosti vzniku škody či nemajetkové újmy apod.).
Podstatný je konečně i závěr Ústavního soudu (vyslovený jak v nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/18, tak i v dřívějších rozhodnutích, viz zejména body 27 a 29 usnesení sp. zn. II. ÚS 4103/18 ze dne 30. 7. 2019), dle něhož nepovažuje-li soud žádný úkon právní služby poskytnuté společným zmocněncem za neúčelný, ale přesto v individuálním případě na základě konkrétně odůvodněných skutečností dovodí jejich celkovou nepřiměřenost a odměnu poníží, není takový postup (bez dalšího) porušením ústavně zaručených základních práv společně zastupovaných poškozených na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Prizmatem shora uvedených obecných východisek je proto nutné nahlížet i na nyní napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě. Ten své rozhodnutí snížit odměnu společného zmocněnce stěžovatelů jako poškozených odůvodnil především nenáročností úkonů (viz body 10 - 12 napadeného usnesení stížnostního soudu) a dále, byť i nepřímo, celkovou nepřiměřeností výše Okresním soudem v Ostravě původně přiznaných částek ve vztahu k již tak citelné výši náhrady škody, resp. nemajetkové újmy, k níž byla odsouzená zavázána v odsuzujícím rozsudku. V takovém postupu Ústavní soud nespatřuje žádný exces, libovůli či jiný ústavně relevantní nedostatek. Krajský soud srozumitelně a logicky vyložil, v čem pokládá jím přiznanou výši odměn za adekvátní. Ústavnímu soudu přitom zásadně nepřísluší přezkoumávat výši tarifní hodnoty či počet provedených úkonů. Ostatně Ústavní soud již tutéž rozhodovací praxi senátu 6 To Krajského soudu v Ostravě jako ústavně konformní aproboval. V usnesení sp. zn. II. ÚS 1161/19 ze dne 1. 9. 2020 vyložil, že postup krajského soudu, byť není jediným možným, ve skutečnosti nachází svůj odraz v odborné literatuře, z níž citoval. V podrobnostech lze na odkazované rozhodnutí (zejména bod 12) zcela odkázat.
Namítají-li stěžovatelé, že krajský soud o stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, a tím jim znemožnil účinnou obranu, dlužno poznamenat, že trestní řád stížnostnímu soudu umožňuje, aby o stížnosti podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech zmocněnce poškozených dle §154 odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, neboť nepředepisuje pro takové rozhodnutí veřejné zasedání. Uplatní se tak zákonné pravidlo, dle něhož v neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání (§240 tr. ř.).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu