ECLI:CZ:US:2021:1.US.1529.19.1
sp. zn. I. ÚS 1529/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ing. Miroslava Petriskiva, Jána Kondáše a Zdeňky Kondášové, zastoupených JUDr. Janou Glogarovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, č. j. 26 Cdo 3231/2018-87, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 5. 2018, č. j. 8 Cmo 43/2018-62, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2017, č. j. 8 Cm 165/2017-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků X (dále jen SVJ), ze dne 16. 2. 2017 o povinnosti každého vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku jednotnou částkou v celkové výši odpovídající podílu vlastníka na společných částech domu. Společenství vlastníků přijalo rozhodnutí o tom, že vlastníci nebytové jednotky - garáže jsou povinni přispívat na správu domu a pozemku stejnou částkou jako vlastníci bytových jednotek, tj. částkou 31 Kč za m2 podlahové plochy. Od vzniku společenství v roce 2010 přitom vlastníci garáže přispívali na správu domu a pozemku částkou 10 Kč za m2. Toto ničím neodůvodněné zvýšení představuje nárůst měsíční platby navrhovatelů za garáž o 210%. Stěžovatelé považují za nespravedlivé měnit pravidla původní dohody pouze vůči jediné jednotce - garáži. Již v roce 2009, kdy došlo k převodu vlastnictví jednotek z dosavadního vlastníka na jednotlivé nabyvatele, existoval nepoměr při stanovení kupní ceny. Za byt se platilo 2 000 Kč za m2, přičemž u garáže se platilo 4 662 Kč za m2. Dále stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že tyto nepřihlédly ke způsobu, jakým k přijetí rozhodnutí SVJ došlo - zvýšení příspěvku nebylo na pořadu zasedání SVJ a věc byla projednána v rámci bodu 4, který se týkal "Informace o bytových jednotkách, garážích a výši příspěvku do fondu oprav".
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto tak, že se návrh zamítá (výrok I.) a stěžovatelům byla uložena k tíži náhrada nákladů řízení (výrok II.). Nalézací soud postavil své rozhodnutí mimo jiné na závěru, že navýšení plateb do fondu oprav nelze považovat za zásah do právního postavení vlastníků - pokud se nejedná o zvýšení extrémní. Nalézací soud tak neshledal judikaturou a zákonem požadovaný důležitý důvod pro zrušení rozhodnutí SVJ. Dále soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že v roce 2016 byly přijaty nové stanovy SVJ, v nichž je stanovena povinnost každého vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku částkou odpovídající jeho podílu na společných částech, a to bez ohledu na to, zda se jedná o bytovou jednotku či nebytovou jednotku.
K podanému odvolání Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti konstatovali, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval přípustností podaného dovolání. Dovolací soud měl postupovat příliš formalisticky a nepřihlédl k povaze jednání vedlejšího účastníka. V souvislosti s výkladem ustanovení §1209 o.z. se obecné soudy podle stěžovatelky dopustily svévole. Zmíněné ustanovení je neurčité a ponechává soudům prostor pro nepředvídatelnou úvahu o tom, co považují za důležitý důvod, který legitimuje podání návrhu na zrušení rozhodnutí shromáždění SVJ. Účelem uvedeného institutu je přitom ochrana práv těch vlastníků jednotek, kteří byli v rámci shromáždění přehlasováni. Stěžovatelé dále namítli, že zvýšení odvodu do fondu oprav bylo zařazeno předsedou SVJ až v rámci samotné schůze, a to bez toho, aby s tímto postupem byl vysloven souhlas všech členů podle čl. 6 odst. 12 stanov. Obecné soudy nepřihlédly k dohodě z roku 2010, která určovala odlišný poměr výše příspěvku na náklady spojené správou domu a pozemku mezi byty a garáž. Ze strany SVJ došlo ke zneužití postavení majoritních vlastníků bytů ve vztahu k minoritním spoluvlastníkům nebytového prostoru - garáže. Statutárním orgánem předloženou tezi, podle níž je garáž byt, považují stěžovatelé za demagogickou. Závěrem stěžovatelé konstatovali svůj nesouhlas s tím, jak obecné soudy rozhodly o nákladech řízení, přičemž se nevyjádřily k možnosti aplikace ustanovení §150 o. s. ř.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Stěžovatelé přednáší v ústavní stížnosti řadu námitek, přičemž tyto se dotýkají především podústavního práva a postrádají tak ústavněprávní rozměr. Samotný výklad ustanovení §1209 o. z., který stanoví podmínky pro ochranu přehlasovaných vlastníků jednotek, je navýsost věcí obecných soudů. Teprve v případě, že by se obecné soudy svojí interpretací dostaly do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, bylo by lze uvažovat o zásahu do základního práva stěžovatelů. To se však v projednávaném případě nestalo. Je sice pravdou, že příspěvek stěžovatelů na správu domu hrazený z nebytových prostor se po přijetí rozhodnutí členské schůze oproti dřívějšímu stavu zvýšil, nicméně nelze přehlížet, že tímto rozhodnutím došlo pouze k realizaci stanov SVJ, které byly přijaty v roce 2016. Rozhodnutím shromáždění tak de facto došlo ke srovnání právního a faktického stavu. Pokud stěžovatelé nesouhlasili s tím, že ve stanovách nebyl v souvislosti s placením příspěvku na správu dobu zohledněn rozdíl mezi bytem a nebytovým prostorem, mohli v zákonné lhůtě takto pojatou formulaci stanov zpochybnit před soudem. To se však nestalo. S ohledem na ustanovení §1158 odst. 2 o. z. je bezpředmětné, že se ve stanovách v souvislosti s příspěvkem na správu domu hovoří pouze o jednotce, nikoliv o nebytovém prostoru.
Namítají-li stěžovatelé, že rozhodnutí shromáždění SVJ bylo přijato procesním postupem rozporným s platnými stanovami, lze jim dát zapravdu. Na tuto skutečnost poukázal v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci, který i přes uvedené pochybení nedospěl k závěru, že by došlo k naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení §1209 o. z. Je tomu tak proto, že podle obecných soudů se s ohledem na okolnosti případu nejednalo o důležitou záležitost, jak to má na mysli ustanovení §1209 o. z. To však ještě samo o sobě neznamená, že k procesnímu pochybení při přijímání rozhodnutí nedošlo. Z čl. 6 odst. 6 stanov SVJ vyplývají náležitosti pozvánky na zasedání shromáždění - mimo jiné je povinností uvést na pozvánce pořad zasedání. V případě, že má být shromáždění předložena k rozhodnutí věc neobsažená v pozvánce, lze tak učinit jen a pouze způsobem vyplývajícím z čl. 6 odst. 12 stanov - tzn. se souhlasem všech vlastníků jednotek. Pokud se tak nestalo, došlo k zásahu do práv stěžovatelů. Povinnost statutárního orgánu SVJ zahrnout do pozvánky body, o nichž bude v rámci schůze hlasováno, není bezúčelné. Vlastníci jednotek by měli mít možnost se na schůzi připravit, vést diskusi, případně se s ohledem na obsah pozvánky rozhodnout schůze se neúčastnit. Uvedená právní úprava obsažená ve stanovách SVJ má primárně sloužit k ochraně vlastníků jednotek. Tato funkce však v projednávaném případě naplněna nebyla.
S ohledem na shora uvedené je otazné, zda procesní vada při přijímání rozhodnutí SVJ byla natolik zásadní, aby neposkytnutím ochrany ze strany obecných soudů došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelů. Ústavní soud je toho názoru, že nikoliv. Je tomu tak proto, že jak bylo již shora předneseno, napadeným rozhodnutím došlo pouze k faktickému naplnění stanov SVJ. I v případě, že by Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, nelze mít za to, že by vzhledem k okolnostem případu došlo ke změně právního postavení stěžovatelů. Jediným faktickým důsledkem takového rozhodnutí pro stěžovatele by bylo navyšování nákladů řízení. Z toho důvodu rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení.
K otázce nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že rozhodování o nich před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení. Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě, kdyby se obecný soud dopustil extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3166/18 ze dne 16. 4. 2019). Vytýkají-li stěžovatelé obecným soudům, že neaplikovaly v jejich případě ustanovení §150 o. s. ř., nutno uvést, že splnění podmínek pro jeho aplikaci je věcí obecných soudů.
Ústavní soud je toho názoru, že z výše uvedených důvodů lze napadená rozhodnutí obecných soudů považovat za ústavně konformní a předmětnou ústavní stížnost proto odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu