ECLI:CZ:US:2021:1.US.222.21.1
sp. zn. I. ÚS 222/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Antonína Šíra a Martiny Koškové, zastoupených Mgr. Jiřím Kafkou, advokátem se sídlem Pražská 4, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 2688/2020-434 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 6. 3. 2020 č. j. 35 Co 148/2019-381, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé v ústavní stížnosti navrhli zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 13. 3. 2019 č. j. 13 C 106/2017-251 zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce Ing. Vasyla Nemeshe (dále jen "žalobce") a žalovaných Antonína Šíra [dále také "stěžovatel 1)"] a Martiny Koškové [dále také "stěžovatelka 2)"; oba žalovaní dále jen "stěžovatelé"] k v něm uvedenému pozemku st. p. X1, jehož součástí je v něm specifikovaná stavba č. ev. X2 pro rodinnou rekreaci (výrok I.), a podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelky 2) k v něm uvedenému pozemku p. č. X3 (výrok II.). Pozemek st. p. č. X1, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. X2, přikázal do podílového spoluvlastnictví stěžovatelů se spoluvlastnickým podílem stěžovatele 1) o velikosti 3/4 celku a spoluvlastnickým podílem stěžovatelky 2) o velikosti 1/4 celku (výrok III.) a pozemek p. č. X3 přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky 2) - (výrok IV.). Stěžovateli 1) uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 250 000 Kč (výrok V.) a stěžovatelce 2) uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílu částku 85 000 Kč (výrok VI.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII).
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že 1. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelů k pozemku p. č. X1, jehož součástí je stavba pro rodinnou rekreaci č. ev. X2, a uvedené nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce, 2. zrušil podílové spoluvlastnictví žalobce a stěžovatelky 2) k pozemku p. č. X3 a přikázal jej do výlučného vlastnictví žalobce, 3. uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovateli 1) na vypořádání podílu částku 500 000 Kč a 4. uložil žalobci povinnost zaplatit stěžovatelce 2) na vypořádání podílu částku 335 000 Kč (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a o nákladech svědečného (výrok III.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelů podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl (výrok I.) a rozhodl o jejich povinnosti nahradit žalobci náklady dovolacího řízení (výrok II. a výrok III.). Soud poukázal na to, že úvaha odvolacího soudu o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce je zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe, neboť přihlíží k účelnému využití společné věci a k výši podílu spoluvlastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Nejvyšší soud proto zdůraznil, že odvolacímu soudu nelze vytýkat, že se zaměřil - především z důvodu současného stavu nemovitostí - spíše na "praktické" hledisko a vyzdvihl kritérium účelného využití věci. Toto kritérium ostatně podrobně rozebral a uvedl, že tím, kdo spíše zachová užitnou hodnotu nemovitostí a bude případně schopen je uvést do řádného stavu, i s ohledem na jeho počínání již od okamžiku nabytí vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu, přestože se ocitl v postavení výrazně minoritního spoluvlastníka a stěžovatelé s ním ohledně zajištění nezbytných oprav na nemovitostech odmítali spolupracovat, je žalobce. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, nicméně některé aspekty právně hodnotil jinak. Skutečnost, které kritérium soud považuje za rozhodné, je však již součástí právního hodnocení, řízení tedy žádnou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatíženo nebylo. O nesplnění poučovací povinnosti ve smyslu §118a odst. 3 o. s. ř. v dané věci nemohlo jít již proto, že odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na neunesení důkazního břemene. Nejvyšší soud také připomněl, že již soud prvního stupně uvedl a odvolací soud následně potvrdil, že nabytí vlastnického práva v dražbě je zcela legitimním a rovnocenným způsobem nabytí vlastnického práva, a proto tato námitka nemůže mít na rozhodnutí soudu žádný vliv. Dovolací soud konečně souhlasil s odvolacím soudem v tom, že podání žaloby nebylo zneužitím práva, jeho rozhodnutí nelze považovat za překvapivé, své úvahy podepřel mimo jiné zjištěním, že v období od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně do skončení odvolacího řízení se stěžovatelé stále nijak nepodíleli na údržbě a péči o společné nemovitosti. Proto i tuto námitku považuje dovolací soud za bezpředmětnou. Závěrem poukázal na to, že odvolací soud všechny (stěžovateli rozporované) skutečnosti zohlednil, ale vyhodnotil je způsobem odlišným od představ stěžovatelů.
III
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, která je svým obsahem podobná dovolání, velmi podrobně rekapitulovali skutkové a právní okolnosti a popsali dosavadní procesní a skutkový stav souzené věci. Odůvodnění ústavní stížnosti zakládají na tvrzeném vadném procesním postupu odvolacího soudu, který "měl ve věci zopakovat dokazování ve stejném rozsahu jako soud prvního stupně tak, aby bylo postaveno najisto, zda význam jím preferovaného kritéria skutečně převažuje nad jinými aspekty". Odvolací soud podle stěžovatelů vůbec nepřihlédl k zvlášť silné citové vazbě stěžovatelů [zvláště stěžovatele 1)] k nemovitostem; absolutizace kritéria účelnosti a přílišného formalismu vykazuje znaky libovůle a nespravedlnosti v rozhodování. Obdobně se stěžovatelé domnívají, že jejich snaha zachovat dlouholetý rodinný majetek by neměla vést k protiprávnímu uložení povinnosti k úhradě nákladů soudního (odvolacího) řízení.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; odvolací soud i dovolací soud aplikovaly adekvátní podústavní právo. Závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické a formalistické, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí. Jejich argumentaci Ústavní soud shledává logickou, jasnou a i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Pouhá polemika stěžovatelů se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzeného diskriminačního postupu soudů, neboť z jednotlivých odůvodnění rozhodnutí obou soudů (a ostatně také z dotčených částí rozhodnutí soudu prvního stupně) lze dovodit, že soudy připomínky stěžovatelů neignorovaly a dostatečně se s nimi vypořádaly. Závěry obou soudů o způsobu vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním předmětných nemovitostí do výlučného vlastnictví žalobce jsou zcela v mezích ustálené rozhodovací praxe. Úvaha soudu je řádně odůvodněna a není zjevně nepřiměřená, neboť přihlíží k účelnému využití společné věci, k výši podílu spoluvlastníků a také k judikatuře. Oba soudy jasně vysvětlily důvody pro svůj postup, a to včetně hodnocení dokazování. Ostatně argumentace stěžovatelů obsahově a věcně jako by nebrala v potaz důvody, jež vedly oba civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že stěžovatelé se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jejich opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelům opětovně připomínal podstatnou argumentaci obou civilních soudů, kterou sám z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat a jež má dostatečnou oporu ve zmiňované judikatuře.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou další ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání stěžovatelů nelze považovat za porušení jejich základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, obsáhlá, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejich představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelé se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu