ECLI:CZ:US:2021:1.US.2250.20.1
sp. zn. I. ÚS 2250/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Solartec s.r.o., sídlem Za zámečkem 745/17, Praha 5 - Jinonice, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, směřující proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 25. 4. 2017, č. j. 3744921/17/2005-52522-109831, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 3. 4. 2018, č. j. 15016/18/5200-11432-807689, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2019, č. j. 11 Af 18/2018-131, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2020, č. j. 5 Afs 197/2019-58; za účasti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, Odvolacího finančního ředitelství, Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných soudních a správních rozhodnutí. Má za to, že jimi bylo porušeno její vlastnické právo, zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti porušení zmíněných práv váže na činnost "správce daně" a tento termín v argumentaci konzistentně používá, z kontextu i petitu ústavní stížnosti nicméně Ústavní soud odvodil, že se námitky formálně dotýkají též postupu obecných soudů.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, připojených soudních rozhodnutí a desítek příloh, v roce 2013 byla zahájena daňová kontrola stěžovatelky za rok 2010, konkrétně přezkoumávána byla výše daně z příjmu právnických osob. Kontrola byla ukončena v roce 2017 a jejím výsledkem bylo doměření daně ve výši přesahující 50 milionů Kč spolu s příslušným penále. Důvodem pro doměření bylo neuznání stěžovatelkou uplatněných výdajů (nákladů) v celkové výši cca 265 milionů Kč, týkajících se především nákupu prací a dodávek při stavbě fotovoltaických elektráren. Těmito náklady si stěžovatelka neoprávněně snížila základ daně z příjmu právnických osob za zdaňovací období. Proti dodatečnému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, které nadřízený správní orgán neshledal důvodným. Obdobně neúspěšná byla též snaha stěžovatelky domoci se zrušení citovaných správních rozhodnutí ve správním soudnictví, její žaloba i kasační stížnost byly správními soudy napadenými rozhodnutími zamítnuty.
3. Stěžovatelka s nadepsanými rozhodnutími orgánů veřejné moci nesouhlasí, přičemž své námitky rozděluje do tří okruhů. Zaprvé uvádí, že v řízení na ni bylo neoprávněně přenášeno důkazní břemeno. Konkrétně šlo o to, že ač některé náklady (uváděny jsou výslovně dodávky od společnosti Fastekol pro malé a střední fotovoltaické elektrárny) stěžovatelka doložila formálně bezvadnými účetními doklady (fakturami), správce daně je přesto označil za nedůvěryhodné bez sdělení konkrétních pochybností o jednotlivých fakturách. Zadruhé se správce daně při hodnocení důkazů dopustil libovůle a opomenutí důležitého důkazu. Za příklad jsou dávány stěžovatelkou navržené faktury vystavené společností Fastekol při provádění elektroinstalačních prací na stavbě elektrárny Břidličná. Ač z nich jasně plyne, že uvedené zboží bylo dodáno, správce daně k tomuto nepřihlédl. Zatřetí se stěžovatelka vymezuje proti tomu, že v řízení ohledně doměření daně z příjmů právnických osob byly použity poznatky získané z paralelně probíhajícího řízení týkajícího se doměrky daně z přidané hodnoty, toto druhé řízení nicméně bylo později zastaveno pro prekluzi a důkazy z něj pocházející proto neměly být v přezkoumávaném řízení použity.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka se v ústavní stížnosti zaměřuje především na nedostatky, kterých se měl dopustit při daňové kontrole správce daně. Její námitky se tak do značné míry překrývají s těmi obsaženými již ve správní žalobě a kasační stížnosti a ve své podstatě se dotýkají hodnocení skutkového stavu. K přezkumu těchto skutečností však Ústavní soud příslušný není a stěžovatelka neuvádí žádné důvody, proč by měl Ústavní soud (mimořádně) zasáhnout. Navíc nelze přehlédnout, že námitky týkající se faktur od společnosti Fastekol (okruh námitek č. 1 a 2) již dostatečně vypořádaly správní soudy. Naprostá nedůvěryhodnost společnosti Fastekol byla v řízení jednoznačně prokázána na základě velmi rozsáhlé důkazní činnosti správce daně, stěžovatelka mimochodem nedoložila žádné prostředky dokládající fakturami tvrzené uskutečnění prací či dodávek předmětnou společností (srov. body 45 až 48 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Rovněž námitce nezákonnosti důkazů z řízení o dani z přidané hodnoty se správní soudy detailně věnovaly. Uznaly, že mezinárodně dožádané výslechy dvou osob na Slovensku nemohly být ve vztahu ke kontrole daně z příjmu právnických osob použitelné, zároveň ale přesvědčivě vysvětlily, proč výsledky daňové kontroly i tak obstojí. Správce daně totiž doložil celou řadu jiných a zákonných důkazů, které dostatečně jasně a konkrétně zpochybnily stěžovatelkou (neoprávněně) nárokovaná zdanitelná plnění (srov. body 32 až 39 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti skutkovým a právním závěrům správních orgánů i soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
Tomáš Lichovník
předseda senátu