ECLI:CZ:US:2021:1.US.2555.20.1
sp. zn. I. ÚS 2555/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Vladimíra Zajíce, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem Pražákova 69, Brno, proti výroku II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 2. 2020 č. j. 26 C 1/2019-52 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020 č. j. 91 Co 117/2020-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků obecných soudů. Tvrdí, že těmito rozhodntími byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu civilních soudů, které v řízení o náhradě nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") neoprávněně snížily stěžovatelem požadovanou částku přiměřeného zadostiučinění o 26 667 Kč. Stěžovatel nepovažuje částku ve výši 133 333 Kč, která mu byla jako náhrada nemajetkové újmy obecnými soudy přiznána, za přiměřenou okolnostem případu, a to s ohledem na nesprávnou aplikaci kritérií pro snížení základní částky a nepřezkoumatelnost odůvodnění soudních rozhodnutí.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované [Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, dále jen "vedlejší účastník"] náhrady nemajetkové újmy ve výši 160 000 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 12 Cm 26/2013. Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví citovaným rozsudkem uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku ve výši 133 333 Kč (výrok I), žalobu ve zbývající částce 26 667 Kč zamítl (výrok II) a uložil vedlejšímu účastníkovi nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 10 228 Kč (výrok III). Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele se stanovením výše přiměřeného zadostiučinění za postup soudů v jeho věci. Již ze samotné argumentace stěžovatele je tedy zřejmé, že nesouhlasí s výkladem skutkového stavu a aplikací podústavního práva obecnými soudy. Sám stěžovatel, ačkoli používá argumentaci odkazem na svá základní práva, nesouhlasí právě jen s tím, jak věc obecné soudy posoudily na úrovni skutkových závěrů jeho případu. Ústavnímu soudu však nepřísluší do skutkových závěrů či posouzení pravidel podústavního práva obecnými soudy bez dalšího zasahovat.
Ústavní soud ve své konstantní judikatuře zdůrazňuje, že mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházely z pravidel plynoucích z §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky, odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. V judikatuře Ústavního soudu se ostatně uznává, že neexistuje žádná exaktní metoda, jak určit přiměřenost zadostiučinění za nemajetkovou újmu, resp. jeho výši (např. nález sp. zn. I. ÚS 42/16). Posouzení přiměřenosti zadostiučinění je tedy na úvaze soudu, která však musí být ústavně souladným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud ověřil, že civilní soudy v posuzované věci rozhodovaly v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, vyšly přitom z kritérií stanovených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a z příslušného stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Závěry obou soudů o výši přiměřeného odůvodnění jsou řádně a logicky odůvodněny s ohledem na individuální okolnosti případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné se skutkovými zjištěními a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení základních práv stěžovatele. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názory, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu