ECLI:CZ:US:2021:1.US.2608.20.1
sp. zn. I. ÚS 2608/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. H., Vazební věznice P.O.BOX 99, Brno - Bohunice, zastoupeného Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem Zelný trh 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 8. 2020, č. j. 8 To 225/2020-167, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 9. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, a to pro jeho rozpor s čl. 8, čl. 36, čl. 37, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po odstranění vad návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli bylo rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 2. 2. 2020 sp. zn. 10 T 2/2012 uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.
Usnesením Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 8. 2020, č. j. 2 Nt 6/2017-150 bylo rozhodnuto ve věci stěžovatele tak, že se ochranné léčení protialkoholní ukončuje (výrok I.) a zamítá se návrh státního zástupce na přeměnu ochranného léčení protialkoholního v ústavní formě na zabezpečovací detenci (výrok II.). Ke stížnosti státního zástupce rozhodl Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se ústavní ochranné protialkoholní léčení mění v zabezpečovací detenci.
Stěžovatel vytkl krajskému soudu to, že mu nebyla doručena stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 8. 2020, č. j. 2 Nt 6/2017-150, čímž se k němu nemohl vyjádřit. V daném případě přitom šlo o rozhodování o osobní svobodě stěžovatele a o návrhu na zpřísnění trestní sankce. Stěžovatel poukázal v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu týkající se omezování osobní svobody, z níž yplývá, že účastník má v případě podání stížnosti právo seznámit se s přednesenou rgumentací a má právo na tuto reagovat. To platí zvláště v těch případech, kdy je častník řízení omezen na osobní svobodě a kdy je doručení opisu stížnosti obhajobě ezbytné. K vyjádření by přitom měl být účastníkovi řízení poskytnut určitý časový ámec, aby byl dodržen smysl a účel zásady kontradiktornosti řízení.
III.
V souvislosti se stěžovatelem předloženou argumentací považuje Ústavní soud za odstatnou především tu část stížnosti, v níž poukazuje na skutečnost, že se nemohl yjádřit ke stížnosti podané státní zástupkyní.
Ústavní soud si za účelem posouzení předmětného případu vyžádal spis Okresního oudu Plzeň - jih, sp. zn. 2 Nt 6/2017, z něhož mimo jiné vyplývá, že státní zástupkyně důvodnila stížnost proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 4. 8. 2020, č. j. 2 t 6/2017-150 přípisem ze dne 11. 8. 2020 (blanketní stížnost byla podána dne 4. 8. 2020 o protokolu). Z úředního záznamu ze dne 12. 8. 2020 (č. l. 171) vyplývá, že uvedeného ne bylo odůvodnění stížnosti státní zástupkyně odesláno e-mailem krajskému soudu.
Téhož dne požádal právní zástupce odsouzeného krajský soud o zaslání stížnosti, aby se k ní mohl vyjádřit. Následujícího dne, tj. 13. 8. 2020, byl právní zástupce telefonicky informován o tom, že krajský soud bude rozhodovat ve věci téhož dne, načež obhájce uvedl, že se nestihne k odůvodnění stížnosti vyjádřit.
Ústavní soud je toho názoru, že námitce, podle níž byla postupem krajského soudu porušena zásada kontradiktornosti trestního řízení, lze přiznat jistou opodstatněnost. Je tomu tak proto, že v případě, kdy ústavní ochranná léčba odsouzeného byla omezena do 21. 8. 2020, krajskému soudu nic nebránilo v tom, aby obhájci odsouzeného poskytl lhůtu v řádu dnů, aby se mohl ke stížnosti vyjádřit. To platí zvláště za situace, kdy obhájce vystupoval v řízení aktivně a sám o své vůli se zajímal o to, zda byla podaná stížnost odůvodněna, neboť by se k ní chtěl případně vyjádřit.
Ústavní soud již mnohokrát v obdobné situaci konstatoval, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 24. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1325/09, ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11, ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3436/15, ze dne 25. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 2592/15 či ze dne 30. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 1578/16). Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených práv dotčené osoby.
Při posouzení intenzity zásahu v posuzované věci Ústavní soud zohlednil obsah odůvodnění krajského soudu, který vyšel nejen ze znaleckého posudku, výpovědi ošetřující lékařky, lékařských zpráv, ale též z chování stěžovatele během výkonu ochranného léčení. Uvedené skutečnosti jej pak vedly k závěru, že účel ochranného léčení nebyl naplněn, pročež protialkoholní ochranné léčení nelze ukončit. Stížnostní soud naznal, že se stěžovatel neléčil, neboť se podle své výpovědi i podle výpovědi znalce či ošetřující lékařky nepodroboval žádným léčebným postupům. Stěžovatel sice nedostal příležitost, aby se k odůvodnění stížnosti vyjádřil, na druhé straně si však lze jen stěží představit, jak by proti argumentaci státní zástupkyně, opřené o objektivní skutková zjištění vyplývající ze spisového materiálu, brojil. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdil, jak by se proti takto postavenému odůvodnění stížnosti bránil, či jak by hodlal v ní použitou argumentaci zvrátit, když pouze opakovaně tvrdí, že se k ní nemohl vyjádřit.
Za uvedených okolností by bylo zrušení jinak ústavně konformního rozhodnutí krajského soudu pouhým formálním aktem, který by nemohl v konečném důsledku vést k rozhodnutí pro stěžovatele příznivějšímu. Proto Ústavní soud ke kasačnímu výroku nepřistoupil.
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost proti napadenému usnesení krajského soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu