ECLI:CZ:US:2021:1.US.2674.20.1
sp. zn. I. ÚS 2674/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Severní energetická a. s., se sídlem Václava Řezáče 315, 434 01 Most, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Přístavní 321/14, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Cm 38/2017-32 ze dne 21. 8. 2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 263/2018-62 ze dne 20. 11. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1555/2020-88 ze dne 11. 6. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "soud prvního stupně") č. j. 2 Cm 38/2017-32 ze dne 21. 8. 2018 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na zrušení vymezené části rozhodčího nálezu, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 26. 7. 2017 pod sp. zn. Rsp 1274/15 (výrok I) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem č. j. 4 Cmo 263/2018-62 ze dne 20. 11. 2019 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který neshledal důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1555/2020-88 ze dne 11. 6. 2020 odmítnuto pro nepřípustnost. Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti soustředí svoji ústavněprávní argumentaci především do nedostatku odůvodnění rozhodčího nálezu v podobě absence vypořádání námitek uplatněných stěžovatelkou, kdy obecné soudy následně vycházely z ústavně nekonformního (apodiktického) právního názoru, že deficit odůvodnění rozhodčího nálezu nemůže za žádných okolností být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., čímž se dopustily porušení ústavně garantovaného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Tato pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, když odmítnutím dovolání stěžovatelce fakticky odepřel přístup k soudu a právo na soudní ochranu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná.
Ústavní soud totiž nemůže přisvědčit argumentaci stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti, neboť obecné soudy správně a v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu hodnotily to, že důvody a námitky stěžovatelky pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb. jsou nepřípustné, neboť jsou zaměřeny do hodnocení důkazů. V tomto ohledu nelze spatřovat ústavněprávní deficit ani v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost, neboť neshledal pro řešení otázky předestřené stěžovatelkou důvod odchýlit se od své konstantní judikatury, vycházející z toho, že při "rozhodování o zrušení rozhodčího nálezu není soud oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí věcně, tedy z hlediska správnosti hodnocení provedených důkazů, správnosti skutkových zjištění a následného právního posouzení věci. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu totiž nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu"(viz např. usnesení sp. zn. 23 Cdo 5360/2016 ze dne 5. 4. 2017).
Ústavní soud konstatuje, že úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat porušení namítaných ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu