ECLI:CZ:US:2021:1.US.2681.20.1
sp. zn. I. ÚS 2681/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. G., zastoupené Mgr. Lucií Martin Nešporovou, advokátkou sídlem Slezská 1297/3, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2020 č. j. 12 Co 107/2020-246, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhala svěření tehdy třech nezletilých dětí do výlučné péče a určení výše výživného v celkové výši 100 000 Kč měsíčně.
2. Obvodní soud rozsudkem ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 50 Nc 6166/2019 rozhodl tak, že se nezletilé děti stěžovatelky svěřují do její výlučné péče pro dobu před a po rozvodu, přičemž otec nezletilých je povinen přispívat měsíčně na výživu částkou 20 000 Kč, 40 000 Kč a 40 000 Kč pro jednotlivé z nich. Současně určil dluh otce na výživném a upravil styk otce s nezletilými. Proti výrokům o výši výživného, i dlužného výživného se odvolal otec nezletilých.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") doplnil dokazování a ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil výroky o výši výživného tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilých dětí částkami 10 000 Kč a 10 000 Kč a na výživu v mezidobí již zletilého dítěte částkou 30 000 Kč. Ve výrocích o dlužném výživném rozhodl tak, že otci dluh nevznikl.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného život zaručené Čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny s tím, že rozsudek se též "příčí zcela zásadním způsobem dobrým mravům a je v rozporu s lidskoprávní doktrínou v §1 zákona č. 23/1991 Sb.".
5. Stěžovatelka podrobně rekapituluje skutkový stav, připomíná, že otec dětí, se kterým dosud není rozvedena, je karierní diplomat a poukazuje na jeho příjmy i dosavadní životní úroveň rodiny. Uvádí, že v červnu 2018 se otec dětí "rozhodl opustit rodinnou domácnost", rozhodl se stěžovatelku i nezletilé děti přestěhovat z Tokya, kde společně žili, do Prahy, s tím, že sám zůstal Japonsku a dnes žije na Filipínách. Otec nezletilých je občanem Francie, doma hovořili francouzsky, děti docházely až do června 2018 do francouzských škol.
6. Připomíná, že čtvrté dítě (zletilý syn) byl nucen proti otci zahájit řízení o určení výše výživného, neboť z rozhodnutí otce studuje ve Francii, z rozhodnutí otce změnil školu, otec mu však přispívá na jeho potřeby minimálně.
7. Stěžovatelka dále uvádí, že životní úroveň rodiny byla vysoká, po přestěhování do Prahy se však zhoršila, stěžovatelka si musela najít zaměstnání (asistent pedagoga), aby zajistila alespoň nějaké příjmy rodiny. Děti byly nuceny nastoupit do české základní školy a bojují s jazykovou bariérou.
8. Stěžovatelka tvrdí porušení práva na rodinný život tím, že odvolací soud snížil celkovou výši výživného oproti rozsudku soudu prvního stupně, resp. tomu, co navrhovala stěžovatelka (ze 100 000 Kč na 50 000 Kč), v důsledku tedy dle stěžovatelky došlo ke svěření dětí do výlučné péče za jiných podmínek, než které jsou pro stěžovatelku akceptovatelné. Byť v zákoně neexistuje definice toho, co jsou poměry nezletilých, stěžovatelka uvádí, že v rámci řízení, v němž je rozhodováno o poměrech nezletilých dětí pro dobu po rozvodu manželství, musí být rozhodnuto o tom, který z rodičů bude o dítě do a po rozvodu manželství pečovat a za jakých podmínek. Jakkoli se otec odvolal pouze do výroků týkajících se výše výživného a dlužné částky, měl se odvolací soud zabývat opětovně i výrokem o svěření do péče. Porušení čl. 10 odst. 2 Listiny tak spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byly svěřeny děti do výlučné péče za pro ni nepřijatelných podmínek a neposkytly jí možnost, aby o tom sama rozhodla.
9. Rozhodnutí o výši výživného pak stěžovatelka považuje na nedostatečně odůvodněné, neberoucí v potaz všechna rozhodná hlediska. Stěžovatelka připomíná, že i když mají obecné soudy právo volné úvahy, jde-li o výši výživného, je obecný soud povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit, v němž se jeho volná úvaha pohybuje, aby jeho rozhodnutí nebylo libovolné. Má za to, že dokazování nebylo dostatečné, resp. že právní závěry nemají oporu v provedených důkazech.
10. Podle stěžovatelky městský soud nebral v potaz potřeby nezletilých, zejména jejich potřebu studovat na francouzské škole a zachování dosavadní životní úrovně. Výše školného na francouzské škole pak odůvodňuje též potřebu vyššího výživného. Smyslem stanovení výživného v okamžiku, kdy rodiče nevedou společnou domácnost, je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o ně starali.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu se zákonem o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Pokud jde o výhradu stěžovatelky vůči napadenému rozhodnutí spočívající v tom, že městský soud jako soud odvolací nepřezkoumal výrok soudu prvého stupně o svěření dětí do výlučné péče stěžovatelky, nelze této výhradě přisvědčit. Z procesního hlediska je nutno připomenout, že výrok o svěření dětí do péče stěžovatelky nebyl žádným z účastníků napaden a nebyl tak samotnými účastníky řízení učiněn předmětem přezkumu před odvolacím soudem. Stěžovatelka se snaží tento procesní rámec překlenout tvrzením o porušení ústavního práva na rodinný život.
14. K argumentu stěžovatelky požadujícímu přezkoumání odvoláním nenapadeného výroku o svěření do péče odvolacím soudem z důvodu porušení práva na rodinný život, je nutno uvést následující. Ústavní soud obecně přezkoumává napadená rozhodnutí obecných soudů vždy optikou možného porušení ústavně zaručených práv. Samo svěření dětí do péče konkrétního rodiče však nelze považovat za zásah do ústavně zaručeného práva na rodinný život. Výchova dětí je právem a povinností rodiče. Zásahem do práva na rodinný život tak může být např. omezení či vyloučení styku s dětmi, nikoli však jeho zajištění spočívající ve svěření dětí do výlučné péče daného rodiče. Postup městského soudu, který se nezabýval (odvoláním nenapadeným) výrokem o svěření dětí do výlučné péče stěžovatelky, tak nejenže neporušil procesní práva stěžovatelky, ale nebyl ani způsobilý zasáhnout do jejího práva na rodinný život. Ústavní soud tak nemusel posuzovat, zda byl tvrzený zásah ústavně souladný či nikoli, neboť k zásahu do ústavního práva stěžovatelky na rodinný život svěřením dětí do její výlučné péče (resp. ponecháním v péči) vůbec nedošlo.
15. Pokud jde o výhrady stěžovatelky vůči samotné výši výživného, resp. výhrady vůči hodnocení důkazů ze strany obecných soudů ve vztahu k určení výše výživného, Ústavní soud konstantně uvádí, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ve vztahu k potřebám dětí, resp. jejich nejlepšímu zájmu, je nutno připomenout, že nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Zde je nutno s ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu, jakož i referenční kritérium přezkumu, kterým je ochrana ústavě zaručených práv, nikoli další instanční přezkum rozhodnutí obecných soudů, zdůraznit, že posuzování skutkových otázek, zejména pak v rodinněprávních věcech, musí být v prvé řadě úkolem obecných soudů.
16. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, doplnil dokazování, podrobně vyložil, proč považuje původně stanovenou výši výživného (v souhrnu 100 000 Kč) za excesivní a neodpovídající majetkovým poměrům otce plnícímu navíc vyživovací povinnosti ještě ke čtvrtému již zletilému synovi, byť všem argumentům otce nepřisvědčil. Vypořádal se též s relevantní judikaturou Ústavního soudu.
17. Soud se též dostatečně vypořádal s náklady na vzdělání dětí, kterému se stěžovatelka obsáhle věnuje v ústavní stížnosti a jehož optikou zdůvodňuje potřebu vyššího výživného. Soud přisvědčil argumentům otce, jakož i opatrovníka nezletilých, že nelze při posuzování potřeb dětí zohledňovat výši školného na francouzské škole, kterou ovšem děti v rozhodné době nenavštěvují, neboť mezi rodiči o tom nepanuje shoda, přičemž ani neprobíhá soudní řízení o nahrazení vůle jednoho z rodičů ohledně návštěvy školy. Pokud soud uzavřel, že nejde o právně relevantní skutečnost pro výši výživného existující v době rozhodování, nelze jeho závěrům z ústavního pohledu ničeho vytknout.
18. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí bylo projevem libovůle, či představovalo extrémní exces při hodnocení důkazů či zjišťování skutkového stavu. Pokud jde o pouhou věcnou polemiku se správností rozhodnutí, resp. ze způsobem hodnocení důkazů, není v kompetenci Ústavního soudu suplovat činnost další soudní instance.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu