ECLI:CZ:US:2021:1.US.2797.20.1
sp. zn. I. ÚS 2797/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky evidované církevní právnické osoby Římskokatolická farnost - děkanství u kostela sv. Mikuláše, České Budějovice 1, se sídlem U Černé věže 71/4, 370 01 České Budějovice, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1914/2020-275 ze dne 14. 7. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") svým rozsudkem č. j. 4 Co 181/2016-251, 4 Co 103/2018 ze dne 13. 2. 2020 potvrdil doplňující rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 2. 2018, č. j. 11 C 49/2015-131, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, jíž se "eventuálně" domáhala vydání tam identifikovaných (geometrickým plánem oddělených) částí pozemků v k. ú. Hlincová Hora a v tom rozsahu nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj, č. j. 332932/2013/R1295/RR8541 ze dne 30. 6. 2015 (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně a nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva [výkladu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. - dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."], která již byla dovolacím soudem vyřešena, ale má být posouzena jinak. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu, když rozhodnutí odvolacího soudu shledal konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a tudíž nebyly dány důvody k jinému posouzení dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že Nejvyšší soud extenzivně vyložil otázku výlukového důvodu podle ustanovení §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb. a jeho rozhodnutí je tak v rozporu s principem ex favore restitutionis. Podle názoru stěžovatelky pak Nejvyšší soud ve své judikatuře interpretuje pojem "nezbytné nutnosti" i jako funkční souvislost mezi stavbou a pozemkem (tj. vykládá tento pojem extenzivně) a zároveň pojem "funkční souvislost" podle §7 zákona č. 428/2012 Sb. interpretuje jako souvztažnost nemovitých věcí, kdy jedna nemovitost je předpokladem fungování či řádného užívání nemovitosti jiné (tj. tento pojem vykládá restriktivně), čímž se naprosto stírá rozdíl mezi zákonem stanovenou podmínkou nezbytné nutnosti podle §8 odst. 1 písm. c) a podmínkou funkční souvislosti podle §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Dle názoru stěžovatelky nemohou obstát závěry Nejvyššího soudu učiněné při výkladu o překážkách naturální restituce podle §8 odst. 1 písm. c) zákona č. 428/2012 Sb., zohledňující závěry vyslovené při výkladu obdobně koncipovaného ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, a to právě s ohledem na současnou aplikaci a interpretaci §7 zákona č. 428/2012 Sb. Napadeným rozhodnutím tak mělo podle stěžovatelky dojít k porušení jejích shora uvedených základních práv.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však v nyní projednávaném případě nejedná.
Ústavní soud - vázán petitem ústavní stížnosti - přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že napadené usnesení nevykazuje ústavněprávní deficit. Nejvyšší soud se adekvátně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, přičemž náležitě a plausibilně odůvodnil, proč nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání. Vyřešení právní otázky odvolacím soudem plně respektuje závěry jeho předchozího zrušujícího rozsudku č. j. 28 Cdo 3086/201-224 ze dne 2. 10. 2019 a jako takové je v souladu i s další ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud také dostatečně přesvědčivě vyložil, proč se v tomto případě nemíní odklonit od své dosavadní judikatury, která vykládá a aplikuje ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jak se zřetelem na jeho jazykové znění, tak i jeho smysl a účel (jímž je mimo jiné předejít destrukci funkčních celků). Jeho závěrům o neextenzivním výkladu příslušného ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. i akcentování individuálního posouzení zohledňujícího konkrétní okolnosti případu - včetně případu stěžovatelky - nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
Ústavní soud uzavírá, že úvahy Nejvyššího soudu se v nyní projednávaném případě zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu