ECLI:CZ:US:2021:1.US.2879.20.1
sp. zn. I. ÚS 2879/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. M., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 2 Azs 241/2020-29, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 6. 2020 č. j. 57 A 83/2018-88, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 31. 5. 2018 č. j. MV-39773-6/SO-2018 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 14. 2. 2018 č. j. OAM-19206-59/DP-2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jakož i zrušení tohoto rozsudku. Současně požaduje zrušení v záhlaví citovaných správních rozhodnutí, kterými mu byla zamítnuta jeho žádost o povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky (dále jen "ČR") za účelem společného soužití rodiny. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, jakož i čl. 3 odst. 1 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu správních orgánů, které v řízení o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR nedostatečně zohlednily zájem jeho nezletilých dětí a tím nepřiměřeně zasáhly do jeho soukromého a rodinného života. Podle názoru stěžovatele rezignovaly správní orgány na zjišťování skutečností klíčových pro určení nejlepšího zájmu dítěte, zejména tím, že na něj přenesly veškeré břemeno tvrzení a důkazní, ačkoliv povinnost shromáždit fakta a informace s cílem opatřit všechny okolnosti nezbytné k posouzení nejlepšího zájmu dítěte tíží především správní orgány, potažmo správní soudy. Porušení uvedených práv shledává stěžovatel i v nesprávném postupu správních soudů, které zamítly jeho žalobu a následně i kasační stížnost. Správní orgány, jakož i správní soudy, podle stěžovatele dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí a nezohlednily kritéria pro posouzení zásahu do jeho rodinného a soukromého života vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), kterou stěžovatel v ústavní stížnosti široce cituje. Odkazuje rovněž na komentář k Úmluvě o právech dítěte a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1002/19 a I. ÚS 950/19. Stěžovatel dále namítá nepřesvědčivost informací obsažených v utajované části správního spisu a absenci úvah o potřebnosti zachování jejich utajované povahy. Tvrdí, že mu nebyly sděleny žádné relevantní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr o hrozbě národní bezpečnosti.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, v záhlaví citovaným rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatele o povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR za účelem společného soužití rodiny podle §46 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen "zákon o pobytu cizinců") ve spojení s §56 odst. 1 písm. g) a §9 odst. 1 písm. h) téhož zákona, neboť existuje důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen "komise") v záhlaví citovaným rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítla. Na základě žaloby stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 23. 7. 2019 č. j. 57 A 83/2018-44 rozhodnutí komise zrušil, neboť dospěl k závěru, že informace opatřené správními orgány nedostojí požadavkům věrohodnosti, přesvědčivosti a relevance ve vztahu k předmětu správního řízení. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 2 Azs 259/2019-28 rozsudek krajského soudu zrušil, neboť považoval závěr komise o tom, že pobyt stěžovatele na území není v zájmu ČR, za dostatečně podložený a zákonný. Informace obsažené v utajované části správního spisu považoval Nejvyšší správní soud z pohledu požadavků na přesvědčivost, přesnost a věrohodnost za dostačující. Tyto informace sice nejsou konkrétními důkazy z trestních řízení vedených proti jiným osobám, v nichž byla zachycena i činnost stěžovatele, nýbrž se jedná o metainformace o obsahu (reprodukci obsahu) konkrétních důkazů z trestních řízení, které však vytvářejí plastický, dlouhodobý a poměrně ucelený obraz toho, jaké kontakty a činnosti stěžovatel od roku 2011 udržuje a rozvíjí vůči kriminálnímu prostředí. Krajský soud následně žalobu stěžovatele v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud dále připomíná svoji ustálenou judikaturu, podle které subjektivní ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje; je věcí suverénního státu, za jakých podmínek připustí pobyt cizinců na svém území (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 41/17, bod 53. nebo Pl. ÚS 26/07, bod 37.).
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelovy námitky o nepřiměřeném zásahu do jeho soukromého a rodinného života náležitě vypořádaly již správní soudy (i správní orgány). Lze proto odkázat na jejich odůvodnění, zejména na bod 20. napadeného rozsudku krajského soudu a body 29. až 34. napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Četná judikatura, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, není na projednávanou věc zcela přiléhavou buď proto, že se týká jiné kategorie řízení (např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1002/19 šlo o řízení, jehož předmětem byla přímo práva a povinnosti nezletilého dítěte - změna příjmení) nebo je založena na odlišných skutkových okolnostech. Naopak, ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu citovaná v napadeném rozsudku (např. č. j. 1 Azs 367/2018-34), podle které je především na stěžovateli, aby pro skutečné zjištění jeho soukromých a rodinných vazeb tvrdil, jaké tyto vazby skutečně jsou, již byla aprobována i Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1653/20).
Ústavní soud ověřil, že se skutkovými tvrzeními, která stěžovatel uplatnil, se správní orgány a následně i správní soudy náležitě vypořádaly a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Zohlednily přitom kritéria a skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, podřadily je obecnějším protichůdným zájmům a právům a posoudily je v jejich vzájemné souvislosti. Uvedené závěry jsou dostatečné i optikou posouzení zájmu dítěte. K tomu je třeba v obecné rovině uvést, že rozdělení rodiny představuje závažný zásah do základních lidských práv, který se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 3363/10 a I. ÚS 2903/14, či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Scozzari a Giunta proti Itálii). Podle bodu 49. nálezu sp. zn. IV. ÚS 950/19, na který stěžovatel odkazuje, z mezinárodních závazků, soft-law i z judikatury Ústavního soudu vyplývá požadavek na zohlednění nejlepšího zájmu dítěte v řízeních, které se jej přímo či nepřímo dotýkají. Je přitom nutné činit rozdíl mezi tím, která rozhodnutí se týkají přímo práv a povinností dítěte (typicky rozhodnutí o péči či styku, o osvojení atd.), a která mají na dítě dopad nepřímý. Ani ve druhé zmíněné kategorii nelze nejlepší zájem přehlížet. Čím menší a zprostředkovanější však dopad na dítě je, tím větší prostor pro upřednostnění jiného zájmu se vytváří.
Při hodnocení dopadu rozhodnutí na dané dítě a následném posuzování a hodnocení jeho zájmu se tyto úvahy musí promítnout i do odůvodnění přijatého rozhodnutí, z nějž musí být zřejmé, že nejlepší zájem dítěte byl skutečně předním hlediskem při rozhodování; musí v něm být vyloženo, co příslušný orgán považoval za nejlepší zájem dítěte, na základě jakých kritérií k tomuto závěru dospěl a případně jak byl nejlepší zájem dítěte poměřován s dalšími důležitými zájmy či právy (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2027/17 nebo II. ÚS 2344/18).
V nyní posuzované věci není pochyb, že v důsledku rozhodnutí Ministerstva vnitra dojde k omezení rodinných vazeb stěžovatele a jeho nezletilých dětí. Ve shodě se správními soudy má však Ústavní soud za to, že poměry nezletilých dětí byly s ohledem na informace, které měly správní orgány k dispozici, váženy dostatečně, zájem dětí byl brán ve vztahu k dalším konkurujícím zájmům v potaz. Odůvodněný závěr o přiměřeném důsledku omezení, které pro poměry nezletilých dětí plyne z rozhodnutí neudělit stěžovateli dlouhodobý pobyt, a o existenci protichůdného zájmu s vyšší intenzitou, je proto v kontextu posuzované věci dostačující, neboť z napadených rozhodnutí lze seznat, že zájem dětí správní soudy nepřehlédly a přiznaly mu odpovídající význam. Okolnost, že stěžovatel s uvedenými závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Lze tedy shrnout, že argumentaci krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou, přičemž jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování. Z uvedených důvodů neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu