ECLI:CZ:US:2021:1.US.3257.20.1
sp. zn. I. ÚS 3257/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti B. Ř., zastoupeného Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Malická 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 6 Tdo 703/2020-18017, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 4 To 9/2019 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2018 č. j. 5 T 15/2011-16685, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen v celém rozsahu a stěžovatel byl nově uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu zákazu činnosti, konkrétně zákazu výkonu zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti spočívající v poskytování, sjednávání a zprostředkování půjček a úvěrů, působení ve statutárních orgánech právnických osob s tímto předmětem podnikání a jednání jménem takových právnických osob na základě plné moci či prokury v trvání deseti let. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel nejprve připomíná, že napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") je v pořadí již druhým rozhodnutím prvoinstančního soudu, když ve svém předchozím rozsudku (ze dne 21. 9. 2015) stěžovatele zprostil viny ohledně šesti dílčích útoků pokračujícího trestného činu. Tento rozsudek byl však následně zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 4 To 37/2016. Stěžovatel namítá, že krajský soud po zrušení svého prvního rozsudku neprováděl žádné další důkazy, a přesto při zcela stejném skutkovém základě stejné důkazy odlišně hodnotil, dospěl ke zcela rozdílným skutkovým zjištěním a uznal stěžovatele vinným jen s argumentací, že respektoval závazný právní názor odvolacího soudu. Krajský soud navíc podle stěžovatele tento svůj názorový posun dostatečně nezdůvodnil.
Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel primárně v tom, že po zrušení prvního rozsudku neprovedl nalézací soud hlavní líčení znovu, přestože od předchozího hlavního líčení již uplynula delší doba. Krajský soud tím podle stěžovatele porušil §219 odst. 3 trestního řádu a zásadu bezprostřednosti. Vrchnímu soudu vytýká, že nepřípustně zasáhl do svobodného hodnocení důkazů nalézacím soudem, neboť udělil závazné pokyny ke způsobu hodnocení důkazů, které krajský soud bez dalšího v novém rozhodnutí přejal. Odvolací soud tak podle něj vnutil nalézacímu soudu svůj závěr o vině stěžovatele. Za neobjektivní považuje přístup odvolacího soudu, když souhlasil s hodnocením důkazů, na základě kterých byl stěžovatel (za část dílčích útoků) odsouzen, avšak zároveň nesouhlasil s hodnocením důkazů, na základě kterých byl (pro další část dílčích útoků) obžaloby zproštěn. Podle něj tím došlo k porušení zásady rovnosti trestního řízení.
Stěžovatel dále tvrdí, že skutkové i právní závěry nalézacího soudu jsou v extrémním rozporu s výsledky dokazování. Podle něj se on ani další obžalovaní v rámci inkriminovaných dílčích útoků nedopouštěli příslibů přeúvěrování a nevyvolali u poškozených žádný omyl, který by mohl být určující z hlediska naplnění skutkové podstaty podvodu, ani nezamlčeli podstatnou informaci. Má za to, že se nalézací i odvolací soud nedostatečně vypořádaly s jeho argumentací. Stěžovatel následně rozporuje závěry nalézacího soudu ve vztahu k jednotlivým dílčím útokům pokračujícího deliktu. Zdůrazňuje, že poškození měli vždy k dispozici informace o podmínkách poskytovaných půjček obsažené v písemném vyhotovení dotčených smluv. Případné nesrovnalosti tak podle něj mohli poškození odhalit, kdyby si smlouvy pořádně přečetli.
Stěžovatel je přesvědčen, že v souvislosti s tzv. způsobilostí poškozeného být oklamán odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí vycházel z judikatury, která na danou trestní věc nedopadá. V jeho trestní věci totiž vystupovali poškození v produktivním věku, mající mnohaleté zkušenosti s uzavíráním různých druhů smluv, včetně smluv o půjčce, nešlo tedy o osoby s výrazně nižším IQ či s nějakou psychickou nebo mentální poruchou, popř. zdravotním handicapem. Zdůrazňuje, že nalézací soud při svém novém rozhodnutí rezignoval na zkoumání osobnosti poškozených.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Ústavní soud primárně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém jsou přehledně vypořádány základní námitky stěžovatele týkající se údajného nepřípustného zásahu vrchního soudu do způsobu hodnocení důkazů nalézacím soudem a následného postupu a rozhodování krajského soudu. Nejvyšší soud na č. l. 11-12 vysvětlil, že vrchní soud svým rozsudkem ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. 4 To 37/2016 zrušil původní rozsudek krajského soudu ze dne 21. 9. 2015 proto, že nalézací soud nerespektoval ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu. Neexistovala tedy potřeba jakkoli doplnit dokazování, nalézacímu soudu bylo pouze uloženo, aby se znovu zabýval hodnocením důkazů a odstranil vytýkané nedostatky (srov. č. l. 72 rozsudku vrchního soudu ze dne 19. 1. 2017). Předcházející řízení netrpělo žádnou podstatnou vadou (ani stěžovatel ostatně nic takového netvrdí), tudíž nebyl splněn základní předpoklad pro opětovné provedení hlavního líčení vyplývající z §219 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud k tomu dodává, že ani doba, která uplynula mezi prvním a druhým rozsudkem krajského soudu, nezakládá potřebu konat hlavní líčení znovu, resp. takový postup by byl (zejména s ohledem na rozsáhlé dokazování, které bylo v hlavním líčení provedeno) kontraproduktivní s ohledem na požadavek rychlosti řízení.
Nejvyšší soud dále vysvětlil, že odvolací soud ve svém rozsudku z 19. 1. 2017 nedával nalézacímu soudu žádné pokyny směřující k určitému způsobu hodnocení důkazů, nýbrž vyžadoval důsledné respektování povinnosti vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Ústavní soud se na základě posouzení obsahu uvedeného rozsudku vrchního soudu s tímto závěrem ztotožnil. Nelze tedy přisvědčit tvrzení stěžovatele, že vrchní soud vnucoval soudu krajskému svůj závěr o jeho vině. Jestliže nalézací soud splnil uvedený pokyn odvolacího soudu a přistoupil k řádnému a detailnímu zhodnocení provedených důkazů, nelze mu vytýkat, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než ve svém prvním rozhodnutí, zvláště když tyto své závěry dostatečně odůvodnil. Nalézací soud zároveň nevycházel z žádných jiných důkazů, než které byly v řízení provedeny a stěžovateli známy, tudíž se nemůže jednat o tzv. překvapivé rozhodnutí nesoucí znaky libovůle (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 299/09). Nic závadného Ústavní soud neshledává ani v tom, že vrchní soud ve svém prvním rozhodnutí spatřoval vady v hodnocení důkazů pouze ve vztahu k části dílčích útoků (pro které byl stěžovatel prvním rozsudkem nalézacího soudu zproštěn). Taková situace není nijak výjimečná a nelze z ní bez dalšího dovozovat porušení zásady rovnosti, jak tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu (srov. č. l. 14) také ve vztahu k námitce stěžovatele, že nalézací a odvolací soud aplikovaly na jeho trestní věc nepřípadnou judikaturu vztahující se k tzv. způsobilosti poškozeného být oklamán. Nejvyšší soud zde předně upozornil, že stěžovatel přehlíží některá skutková zjištění týkající se osob poškozených, a také vysvětlil, proč na danou trestní věc nelze aplikovat závěry vyplývající z rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010 či 11 Tdo 1121/2012. Ústavní soud necítí potřebu s touto argumentací Nejvyššího soudu polemizovat. Trestní odpovědnost za podvod není na místě uplatňovat pouze v případech, kdy jednání osoby uvedené v omyl představuje skutečně krajní neopatrnost. O takovou situaci však v nyní posuzovaném případě nešlo. Trestní soudy při svém rozhodování zcela racionálně vycházely ze závěrů obsažených mj. v usnesení sp. zn. 5 Tdo 1256/2003. Z něj vyplývá, že o podvodné jednání jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. I když by tedy poškození skutečně mohli odhalit z jejich pohledu nepříznivé podmínky smluv, pokud by si důsledně přečetli smluvní podmínky, nevylučuje to uskutečnění podvodného jednání ze strany stěžovatele a dalších obžalovaných, jež bylo trestními soudy podrobně popsáno. Poškození ani nevykazovali žádné specifické vlastnosti (jak tomu bylo v případech řešených rozhodnutími sp. zn. 7 Tdo 486/2010 či 11 Tdo 1121/2012), v jejichž důsledku by bylo možno jejich nedůsledné seznámení se se smluvními podmínky považovat za krajní neopatrnost.
Ostatní námitky směřují proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu vztahujícím se k dílčím útokům pokračujícího podvodu, pro něž byl stěžovatel obžaloby původně zproštěn, následně však byl pro ně uznán vinným. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na rozsudek vrchního soudu, který se s těmito námitkami vypořádal velmi důsledně a pečlivě (srov. č. l. 53-61 rozsudku vrchního soudu) a rozvinul již tak velmi podrobné odůvodnění způsobu hodnocení provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových závěrů, jež je obsaženo v rozsudku krajského soudu. Ústavní soud neshledává potřebu uvedenou argumentaci krajského a vrchního soudu opakovat, zvláště když stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto ohledu pouze téměř doslova opakuje své námitky, které zahrnul do svého odvolání proti rozsudku krajského soudu (a následně též do svého dovolání), takže nijak nereaguje na argumentaci odvolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádný extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry trestních soudů. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně a logicky odůvodněna a nepřetrvaly žádné pochybnosti o rozhodných skutečnostech, kvůli kterým by bylo nezbytné aplikovat princip in dubio pro reo. Ústavní soud v postupu trestních soudů neidentifikoval žádné porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv, a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu