ECLI:CZ:US:2021:1.US.3297.20.1
sp. zn. I. ÚS 3297/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Šlaise, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 338/66, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 162/2020-318 ze dne 21. 8. 2020 a proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Cm 231/2014-297 ze dne 27. 4. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o návrhu na osvobození od soudních poplatků.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením č. j. 13 Cm 231/2014-263 ze dne 11. 2. 2020 vyzval Městský soud v Praze stěžovatele k zaplacení soudního poplatku ve výši 1 505 000 Kč za odvolání proti rozsudku téhož soudu č. j. 13 Cm 231/2014-251 ze dne 12. 12. 2019, kterým byl ponechán v platnosti směnečný platební rozkaz Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2011 č. j. 13 Cm 447/2011-25 v rozsahu povinnosti stěžovatele spolu s dalším žalovaným zaplatit žalobci směnečný peníz ve výši 30 000 000 Kč s 6 % úrokem od 5. 4. 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 100 000 Kč a náklady řízení ve výši 1 833 944 Kč. Ve zbytku byl směnečný platební rozkaz zrušen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto, že stěžovateli se osvobození od soudních poplatků nepřiznává, neboť stěžovatel přes výzvu soudu nepředložil všechny rozhodné skutečnosti, nedoložil všechny listiny a zejména nejasně popsal situaci ohledně svých měsíčních výdajů a příjmů. Rovněž shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze bylo usnesení soudu prvního stupně se potvrzeno.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí a vyjadřuje přesvědčení, že mu bylo upřeno právo na přístup k soudu. Uvádí, že dostatečně vylíčil veškeré rozhodné skutečnosti, ze kterých si soudy mohly udělat ucelenou představu o jeho majetkově situaci, z níž vyplývá, že podmínky pro osvobození od soudních poplatků splňuje. Výši vyměřeného poplatku považuje za neadekvátní, kdy ani za stavu, že by neměl dluhy a závazky vůči dalším osobám a další výdaje, vlastnil obvyklý majetek, tedy byl běžným občanem, nebyl by tuto povinnost objektivně schopen splnit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tento soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3847/19, IV. ÚS 681/20).
Ústavní soud, který v rozsahu svých pravomocí napadená rozhodnutí přezkoumal, vadu vyžadující jeho zásah nenalezl. Soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru dostatečně zdůvodnily. Poukázaly na to, že stěžovatel přes výzvu soudu, ve které bylo přesně specifikováno, jak má své majetkové a výdělkové poměry doložit (zejm. výpisy z bankovních účtů, přehled výše dluhů a důvod jejich vzniku, plnění splátek, dalších výdajů apod.), tak v požadovaném rozsahu (vyjma výpisu z katastru nemovitostí a registru vozidel) neučinil. Rovněž neobjasnil, z jakých zdrojů pokrývá výdaje, na které mu jím uváděné příjmy nestačí. Přijatým závěrům, podle nichž stěžovatel vyloučil možnost komplexního hodnocení soudem z hlediska naplnění zákonných předpokladů moderace poplatkové povinnosti, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu