ECLI:CZ:US:2021:1.US.3364.20.1
sp. zn. I. ÚS 3364/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Ivana Zuckersteina, MBA, zastoupeného Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018, č. j. 45 ECm 63/2013-258, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2019, č. j. 6 Cmo 75/2018-301 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2020, č. j. 26 Cdo 3737/2019-335, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že vedlejší účastník (Společenství X) se v řízení před obecnými soudy domáhal na stěžovateli uhrazení tvrzeného nedoplatku z vyúčtování služeb spojených s vlastnictvím bytových jednotek stěžovatele, za období kalendářního roku 2009 v celkové výši 65 874 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník podle ústavní stížnosti ve svém žalobním návrhu konstatoval, že stěžovatel v roce 2009 uhradil celkem částku 226 310 Kč, z toho započetl vedlejší účastník částku 102 480 Kč na dlouhodobé zálohy a ostatní fondy SVJ a teprve zbývající částku na úhradu nákladů na služby, čímž vypočetl údajný dluh stěžovatele ve výši 65 874 Kč na nákladech na služby. Z plateb uhrazených stěžovatelem tedy vedlejší účastník rozpočítal na úhradu příspěvku na správu domu a pozemku částku v rozsahu 100% jejich tvrzené výše a teprve zbytek stěžovatelem uhrazené částky započítal na úhradu záloh. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy opakovaně namítal, že vedlejší účastník nedoložil oprávněnost nárokování žalované částky. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl způsob, jímž měl vedlejší účastník rozpočítat stěžovatelem uhrazenou částku na jednotlivé bytové jednotky. Domnívá se, že vedlejší účastník v soudním řízení nedoložil titul k oprávněnosti nárokování všech položek příspěvku na správu domu. Obecné soudy se podle stěžovatele řádně nevypořádaly se stěžovatelovou právní argumentací.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu bylo stěžovateli uloženo, aby zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku 65 874 Kč s příslušenstvím, a to z titulu dlužných částek za služby spojené s užíváním bytových jednotek vlastněných stěžovatelem. Dále byla stěžovateli uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady ve výši 49 180 Kč.
K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí nalézacího soudu o nákladech řízení pak odvolací soud potvrdil co do výše 45 715,62 Kč.
Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dlouhodobě deklaruje, že není součástí soustavy obecných soudů, a do jeho pravomocí nespadá možnost instančního přezkumu jejich rozhodnutí (viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Již ze samotné argumentace stěžovatele plyne, že se na Ústavním soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů na úrovni skutkových závěrů a posouzení podústavního práva. Obecné soudy stěžovateli náležitě vysvětlily, proč považují vedlejším účastníkem vznesený nárok za oprávněný.
V projednávaném případě tak Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu