ECLI:CZ:US:2021:1.US.3390.20.1
sp. zn. I. ÚS 3390/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka a o ústavní stížnosti stěžovatelky KRATOLIA Trade a. s., se sídlem v Ústí nad Labem - Střekově, Žukovova 59/34, zastoupené JUDr. Kateřinou Radostovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 136/2018-99 ze dne 30. 9. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 46/2015-154 ze dne 10. 10. 2018, rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č. j. 9161/15/5100-41453-711090 ze dne 25. 3. 2015 a zajišťovacím příkazům Finančního úřadu pro Ústecký kraj ze dne 24. 2. 2015, č. j. 497444/15/2501-80541-507886, č. j. 498054/15/2501-80541- 507886, č. j. 498091/15/2501-80541-507886, č. j. 498092/15/2501-80541-507886, č. j. 498179/15/2501-80541-507886, č. j. 498270/15/2501-80541-507886, č. j. 498319/15/2501-80541-507886, č. j. 498363/15/2501-80541-507886, č. j. 498485/15/2501-80541-507886 a č. j. 498513/15/2501-80541-507886, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Ústecký kraj, jako účastníků řízení, a VPI CZ, v. o. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") vydal podle §167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), deset v záhlaví uvedených zajišťovacích příkazů, jimiž stěžovatelce uložil, aby zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období jednotlivých měsíců března až prosince roku 2014, v celkové výši 88 102 459 Kč. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "odvolací správní orgán") odvolání stěžovatelky proti všem zajišťovacím příkazům zamítlo ústavní stížností napadeným rozhodnutím.
3. Správní žalobu stěžovatelky proti předmětnému rozhodnutí odvolacího správního orgánu Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné, neboť odvolací správní orgán se podrobně zabýval všemi dostupnými zjištěními a vyhodnotil je jako závažné indicie podporující závěr o zapojení stěžovatelky do obchodního řetězce zatíženého daňovým podvodem; zároveň nebylo povinností odvolacího správního orgánu se při přezkoumávání zajišťovacích příkazů věnovat tomu, zda stěžovatelka byla či nebyla v dobré víře o tom, že se neúčastní daňového podvodu. Podle krajského soudu nebyly správní orgány povinny před rozhodnutím o vydání zajišťovacích příkazů a před rozhodnutím o odvolání proti nim, vyčkat na vyjádření stěžovatelky učiněné v rámci řízení o daňové kontrole; jako důvodné krajský soud neshledal ani námitku porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení, ani námitku, že se daňové orgány nebyly oprávněny odchýlit od výslovného znění zákona aplikací principu zneužití práva. Konečně krajský soud dospěl k závěru, že podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů podle v §167 odst. 1 daňového řádu byly ve věci stěžovatelky splněny [tj. existují objektivní skutečnosti, které zakládají odůvodněnou obavu, že 1) daň bude v budoucnu v určité výši stanovena a zároveň že 2) v době její vymahatelnosti bude tato daň nedobytná nebo bude její vybrání spojeno se značnými obtížemi].
4. Nejvyšší správní soud následně jako nedůvodnou zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti předmětnému rozsudku krajského soudu ústavní stížností napadeným rozsudkem.
5. Rozsáhlou argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku nesprávné aplikace podústavních právních norem byla porušena její ústavně zaručená práva, neboť vydáním nezákonných zajišťovacích příkazů správce daně prakticky ze dne na den ukončil podnikání stěžovatelky. Podle stěžovatelky byly postupem odvolacího správního orgánu porušeny zásady dvojinstančnosti a zákazu překvapivých rozhodnutí zakotvené zejména v §115 odst. 2 daňového řádu. Zatímco správce daně podle stěžovatelky obavu o budoucí stanovení daně odůvodnil nenaplněním zákonných podmínek pro přiznání nároku na odpočet DPH [§72 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH")], odvolací správní orgán ji odůvodnil aplikací principu zákazu zneužití práva. Za druhé, stěžovatelka namítá, že v projednávané věci nebyly naplněny zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů podle §167 odst. 1 daňového řádu. Stěžovatelka tvrdí, že závěry správních orgánů ohledně existence obavy o budoucím stanovení daně nemají oporu ve správním spise (odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu týkající se řádného odůvodnění a dokazování). Stěžovatelka v tomto smyslu zpochybňuje zejména provedení důkazů a hodnocení informací poskytnutých Policií České republiky [odkazuje přitom na nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016 (N 91/81 SbNU 485)]. Z napadených zajišťovacích příkazů není podle stěžovatelky zřejmé, jak mělo personální propojení, na něž měla informace od Policie České republiky odkazovat, vést k účasti stěžovatelky na daňovém podvodu; stěžovatelka naopak dostatečně tvrdila, že se neúčastnila daňového podvodu, ale správní orgány ani správní soudy se její argumentací nezabývaly. Správce daně se podle stěžovatelky při posuzování existence podvodného řetězce dále dopustil nepřípustné generalizace konkrétních zjištění (např. snížení kupní ceny), neboť neposuzoval každou transakci samostatně. Stěžovatelka konečně rozporuje závěry správních orgánů a správních soudů ohledně naplnění druhé zákonné podmínky existence odůvodněné obavy o budoucí dobytnost daně. Podle stěžovatelky se správní orgány nezabývaly její skutečnou majetkovou situací; v tomto ohledu tvrdí, že její údajné zapojení do podvodného řetězce nemá jakýkoliv vztah k existenci obavy o budoucí dobytnosti daně. Zároveň stěžovatelka odmítá závěry, podle kterých je pro posouzení dané podmínky stav jejích zásob a pohledávek irelevantní; správce daně měl vzít v úvahu bankovní záruku, bezproblémovou daňovou historii stěžovatelky či možnosti méně invazivního řešení (s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu).
6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)] a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátkou (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, který postrádá - vyjma obecných tvrzení o porušení ústavně zaručených práv - kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Jak stěžovatelka sama uvádí, rozporuje pouze aplikaci podústavního práva a dílčí závěry správních orgánů a správních soudů. Podle čl. 83 Ústavy je nicméně Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznesla již v rámci řízení o kasační stížnosti a se kterými se již náležitě vypořádal Nejvyšší správní soud, a Ústavní soud nemá důvod jeho závěry přehodnocovat. K tvrzenému porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení Nejvyšší správní soud odůvodnění krajského soudu korigoval a pečlivě vysvětlil, proč ke stěžovatelkou namítané změně právního náhledu na to, z jakého důvodu je dána důvodná obava, že jí bude stanovena DPH, vůbec nedošlo (viz body 51-62 napadeného rozsudku). Podle Nejvyššího správního soudu dílčí nepřesnost v odůvodnění rozsudku krajského soudu a odvolacího správního orgánu spočívající v nedůsledném rozlišování mezi dvěma důvody (zneužití práva a podvod na DPH) neopodstatňuje zrušení předmětných rozhodnutí, vyplývá-li z nich jako celku, že důvodem pravděpodobného neuznání nárokovaných odpočtů je právě zapojení stěžovatelky do řetězců zasažených podvodem na DPH (viz bod 62 napadeného rozsudku). Ohledně stěžovatelkou rozporovaného naplnění podmínek §167 odst. 1 daňového řádu lze pak uvést, že odůvodnění napadených rozhodnutí i v tomto smyslu z ústavněprávního hlediska obstojí. Jak krajský soud uvedl, personální propojení mezi stěžovatelkou a jejími odběrateli lze vyhodnotit jako "dílčí indicii, která v souhrnu s ostatními svědčí pro závěr o účasti [stěžovatelky] na daňovém podvodu" (viz bod 52 napadeného rozsudku, srov. rovněž bod 68 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu); stěžovatelka zároveň "nepřednesla žádná konkrétní tvrzení, jimiž by mohla zpochybnit zjištění správce daně, ze kterých dovodil existenci obchodních řetězců" (bod 55 rozsudku krajského soudu). Odkaz stěžovatelky na výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 je nepřiléhavý, neboť se týkal práva na účinné vyšetřování v typově odlišné věci. Z bodů 73-78 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že správní orgány i správní soudy se rovněž podrobně zabývaly majetkovou situací stěžovatelky, která v ústavní stížnosti neuvedla žádná konkrétní tvrzení, s nimiž by se Nejvyšší správní soud nevypořádal a která by zpochybňovala jeho závěr, že výsledná hodnota stěžovatelčiných aktiv je v poměru k výši zajišťované DPH relativně nízká (viz bod 77 napadeného rozsudku).
9. Lze tedy uzavřít, že argumenty stěžovatelky byly správními soudy přesvědčivě vyvráceny; odůvodnění jejich rozhodnutí nevybočují z mezí ústavnosti - naopak zcela odpovídají požadavkům kladeným na ně ústavním pořádkem. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který však v dané věci nenastal.
10. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena stěžovatelčina ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu