ECLI:CZ:US:2021:1.US.3419.20.1
sp. zn. I. ÚS 3419/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Radka Vinického, zastoupeného Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 1297/3, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2020 č. j. 95 Co 76/2020-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl o návrhu stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce tak, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2015 č. j. EXE 5273/2014-11 se zastavuje (výrok I.), oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 9 571,10 Kč (výrok II.), a stěžovateli na nákladech exekučního řízení částku 14 039,70 Kč (výrok III).
Usnesení o zastavení exekuce soud prvního stupně odůvodnil neplatností smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi stěžovatelem a oprávněnou, a v důsledku toho i neplatností rozhodčí smlouvy zakládající pravomoc rozhodce, a tedy nedostatku pravomoci na straně rozhodce. K odvolání oprávněné i stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. a II., a ve výroku III. jej změnil tak, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádnému z účastníků se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil tím, že v dané věci sice oprávněná nese zásadní podíl na zastavení exekuce, neboť byla vedena na základě exekučního titulu, který nebyl materiálně a formálně vykonatelný, avšak na straně druhé je třeba vzít v potaz též pasivitu stěžovatele, který po dlouhou dobu nechal vymáhanou pohledávku bez povšimnutí. K zahájení exekuce tedy nemuselo vůbec dojít, resp. pokud by stěžovatel využil stávající procesní prostředky, mohlo by k jejímu zastavení dojít dříve. Za této situace soud dospěl k závěru, že nepřiznání náhrady nákladů stěžovateli s odkazem na aplikaci §150 o. s. ř. je v souladu se zákonem i s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně jeho usnesení týkajících se pasivity stěžovatelů v exekučním řízení ve vztahu k (ne)přiznání náhrady nákladů řízení.
Stěžovatel ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Argumentuje především tím, že soudy obou stupňů se shodly na tom, že procesní zavinění na zastavení exekuce je na straně oprávněné a nesouhlasí s odůvodněním odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení vlivu jeho pasivního jednání na zastavení exekuce. Na podporu své argumentace odkazuje především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1707/17.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem odvolacího soudu ohledně zavinění zastavení řízení, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Stěžovatel přehlíží, že podstata argumentace odvolacího soudu se zakládala na tom, že obě strany nesou zavinění na zastavení exekuce - oprávněná podáním návrhu na základě nezpůsobilého titulu, a stěžovatel svou dlouhodobou pasivitou. Odvolací soud tedy dovodil, že oběma účastníkům lze přičítat vinu na zastavení exekučního řízení. Za tohoto stavu považoval za přiměřené nepřiznat stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení. Ze stejných důvodů rozhodl o tom, že ani jedné ze stran se nepřiznává náhrada nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí, které vedlo k aplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud srozumitelně a dostatečně odůvodnil a v jeho postupu tak nelze shledat prvky svévole.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře již vícekrát konstatoval, že pokud soud založí svůj závěr o nepřiznání náhrady nákladů exekučního řízení na pasivitě stěžovatelů, nedopouští se žádného kvalifikovaného pochybení, pro které by jeho právní závěry měly vybočovat ze zásad spravedlivého (řádného) procesu, respektive být v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 300/19, I. ÚS 3883/18 či II. ÚS 17/19). Odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1707/17 považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť v něm Ústavní soud shledal, že soud náležitě neodůvodnil, proč na danou situaci neaplikoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a nepostupoval v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a judikaturou Ústavního soudu.
Základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tudíž napadenými usneseními nebylo porušeno.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu