ECLI:CZ:US:2021:1.US.3445.20.1
sp. zn. I. ÚS 3445/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Gabriely Staňka, zastoupené JUDr. Vojtěchem Příkopou, Ph.D., advokátem se sídlem Nová 403, 784 01 Červenka, proti výroku II. a III. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 29 Co 156/2020-455, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 36, čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo projednání pozůstalosti po zůstavitelce, podle jejíž závěti ze dne 12. 6. 2006 byly dědici jejího majetku ustanoveny její děti, tedy stěžovatelka a její bratr, a to rovným dílem. Syn zůstavitelku předemřel.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 4. 2020 vyplývá hodnota pozůstalosti zůstavitelky (výrok I.), bylo určeno, co tvoří součást majetku zůstavitelky (výrok II.), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit každému ze čtyř vnoučat zůstavitelky povinný díl ve výši 406 776,35 Kč (výrok III.), byla stanovena odměna notáře (výrok IV.), stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit nalézacímu soudu náklady spojené s vypracováním znaleckých posudků (výrok V.) a vnoučatům zůstavitelky byla společně a nerozdílně uložena povinnost nahradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení, režijní paušál a DPH k rukám právního zástupce stěžovatelky (výrok VI.).
K odvolání účastníků řízení Městský soud v Praze zrušil výrok IV. usnesení obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu projednání (výrok I.). Svým výrokem II. změnil odvolací soud výrok VI. usnesení nalézacího soudu, a to tak, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a dotčenými vnoučaty zůstavitelky nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem III. bylo stanoveno, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vyložily a aplikovaly ustanovení §128 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších změn (dále jen „z. ř. s.“), podle něhož soud přizná v řízeních o pozůstalosti účastníku náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva zcela nebo zčásti proti ostatním účastníkům nebo některým z nich, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatelka brojí především proti tomu, že odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč v projednávané věci nespatřuje důvody hodné zvláštního zřetele nebo okolnosti případu, pro které jí nepřiznal náhradu nákladů. Podle jejího mínění by se mělo ve věci postupovat podle zásady úspěchu ve věci, jak je tomu v civilním sporném řízení. Podle stěžovatelky k výkladu ustanovení §128 z. ř. s. není doposud dostupné žádné rozhodnutí, z něhož by byl patrný náhled rozhodovací soudní praxe.
Stěžovatelka sice měla možnost se vyjádřit k odvolání podanému příslušnými účastníky řízení a rovněž tak učinila, ovšem neměla možnost seznámit se s odlišným názorem odvolacího soudu. S tím se seznámila až poté, co obdržela napadené usnesení odvolacího soudu. Uvedený postup je však rozporný se závěry obsaženými v nálezech Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2456/13 a IV. ÚS 3277/18. Podle nich by měl odvolací soud v případech, kdy se míní odchýlit od právního názoru nalézacího soudu, vytvořit pro účastníky řízení dostatečný procesní prostor pro to, aby se mohli ke sporné otázce vyjádřit. Stěžovatelce takový procesní prostor poskytnut nebyl, v čemž spatřuje prvek libovůle. Stěžovatelka tak nemohla přednést ony důvody hodné zvláštního zřetele či okolnosti případu, které by založení nároku na náhradu nákladů řízení zakládaly.
Pokud účastníci řízení uplatňovali své dědické právo, ačkoliv s ohledem na znění právních předpisů museli vědět, že tak činí nepřípadně, byli o tom též poučeni ze strany soudu prvního stupně a seznali to i z rozhodnutí soudu odvolacího, jejich postup nelze označit podle stěžovatelky jinak, než jako apriorně bezúspěšným. Tomuto postupu účastníků řízení by podle stěžovatelky mělo odpovídat též rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, což se však nestalo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá výkladu ustanovení §128 z. ř. s., přičemž přehlíží, že výklad jednotlivých zákonných ustanovení náleží především obecným soudům. Z ústavněprávního pohledu je podstatnou především ta skutečnost, že se výkladem daného ustanovení zabýval odvolací soud. Ten přitom přiléhavě poukázal na podstatu nesporných řízeních, v nichž obecně nejde o úspěch či neúspěch ve sporu. Proto výsledek pozůstalostního řízení nelze hodnotit stejnými měřítky jako výsledek řízení sporného, jak se domáhala stěžovatelka. V pozůstalostním řízení se v souvislosti s náklady řízení úspěch ve věci v zásadě nezkoumá. Náklady jsou přiznávány pouze výjimečně, a to v odůvodněných případech. Z toho plyne, že posouzení těchto zvláštních okolností náleží především soudům obecným.
Přiznání nákladů řízení dle §128 z. ř. s. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. V samotném §128 z. ř. s. je zdůrazněn výjimečný charakter přiznání nákladů řízení z důvodů hodných zvláštního zřetele. To mimo jiné znamená, že důvody pro přiznání nákladů řízení v pozůstalostní věci musí dosahovat natolik vysoké závažnosti, že z hlediska spravedlnosti převáží nad aplikací obecného pravidla, dle něhož soud náhradu nákladů účastníkům řízení nepřiznává. Při zkoumání existence důvodů hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet ke všem okolnostem konkrétní věci, přičemž je dána relativně široká míra uvážení soudu, ne však možnost libovůle. Z výše vyloženého plyne, že aplikace ustanovení §128 z. ř. s. je v zásadě věcí obecných soudů, neboť právě jim náleží posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele. Městský soud v Praze se podmínkami aplikace blíže zabýval v odst. 19 a násl. napadeného usnesení, na které lze v podrobnostech odkázat.
Dle náhledu Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že stěžovatelka byla ještě před rozhodnutím odvolacího soudu seznámena s argumentací protistrany a byl jí poskytnut procesní prostor pro vyjádření se k odvolání. Namítá-li stěžovatelka, že nebyla seznámena s právním názorem odvolacího soudu, jeví se tato argumentace z materiálního hlediska nepodstatná. Je tomu tak proto, že stěžovatelce bylo již z podaného odvolání známo, jaké námitky proti rozhodnutí soudu prvního stupně byly vzneseny a na co má tedy argumentačně reagovat.
Ve světle řečeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu