ECLI:CZ:US:2021:1.US.3446.20.1
sp. zn. I. ÚS 3446/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Anny Bejčkové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Králem, advokátem se sídlem Klatovy, Domažlická 800/III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020 č. j. 22 Cdo 2360/2020-217, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 13 Co 432-2019-194 ze dne 27. 2. 2020 a rozsudku Okresního soudu v Klatovech č. j. 7 C 147/2018-151 ze dne 24. 9. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro jeho vady podle §243c odst. 1 o. s. ř. a požaduje rovněž zrušení předcházejících rozsudků Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Klatovech.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že ve svém dovolání vymezila dostatečně důvody jeho přípustnosti. Výklad dovolacího soudu považuje za nepřiměřeně rozšiřující v tom smyslu, že jeho cílem je eliminovat počet věcí, ve kterých bude rozhodováno o předmětu sporu, nikoli pouze o procesních otázkách, které jsou běžnému občanu nepochopitelné. Konkrétně stěžovatelka polemizuje se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů soudy v otázce určení vlastnictví k nemovitostem.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčáti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
To nebylo v posuzované věci splněno, což Nejvyšší soud konkrétně vysvětlil ve vztahu k jednotlivým námitkám stěžovatelky týkajícím se neprovedení jí navržených důkazů soudy prvního a druhého stupně, nedostatků odůvodnění či hodnocení důkazů. Co se týče výhrad stěžovatelky k právnímu posouzení věci samé, tj. k jejím požadavku na určení, že je vlastnicí specifikovaných nemovitostí, dovolací soud poukázal na to, že pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Dovolací soud uzavřel, že stěžovatelka pouze polemizuje s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení mělo být jiné. V této souvislosti však neformuluje žádnou právní otázku ani konkrétně neuvádí, v čem spatřuje naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. V takovém případě však nevymezuje řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr odpovídá i stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech a Krajského soudu v Plzni, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu