ECLI:CZ:US:2021:1.US.3456.20.1
sp. zn. I. ÚS 3456/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jindřicha Přikryla, zastoupeného Mgr. Ing. Danielem Vaverkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní lán 1310/10a, proti výrokům II a III rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 69 Co 84/2020-215 ze dne 8. 9. 2020 a výrokům II a III rozsudku Okresního soudu v Olomouci č. j. 25 C 176/2019-166 ze dne 3. 12. 2019, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků bytů X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výrokem II napadeného rozsudku Okresního soudu v Olomouci (dále jen "nalézací soud") zamítl nalézací soud žalobu stěžovatele proti vedlejšímu účastníku o zaplacení 33 350 Kč - jako pokuty za řádné nevypořádání námitek proti vyúčtování tepla ve smyslu §13 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů - v rozsahu částky 32 500 Kč; výrokem III uložil stěžovateli zaplatit převážně úspěšnému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení 28 523,60 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") oba uvedené výroky k odvolání stěžovatele výrokem II napadeného rozsudku potvrdil a výrokem III zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 6 679 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení popsaných výroků rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Toho se obecné soudy měly dopustit opomenutím důkazů (které stěžovatel spatřuje v zamítnutí některých jeho důkazních návrhů pro nadbytečnost), vytvořením extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry (co se týče správnosti rozúčtování nákladů) a nepřiznáním postavení slabší strany.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží mimo jiné k tomu, jak intenzivně zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Obvykle proto odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky, již s ohledem na svou výši, zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry.
5. Výše sporné částky v souzené věci je na hranici bagatelnosti a stěžovatel Ústavnímu soudu nepopsal žádnou ústavněprávně relevantní újmu, která by mu nepřiznáním žalovaného nároku (pokuty za prodlení, které nebylo v řízení prokázáno) měla vzniknout. Ústavní soud se tak zabýval pouze tím, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena podstata ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele - nebyl-li například přítomen prvek svévole, spočívající v absenci odůvodnění rozhodnutí, dále nepříčí-li se závěry a odůvodnění obecných soudů pravidlům logiky, nejsou-li výrazem přepjatého formalismu anebo jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3233/19 ze dne 1. 4. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 2440/19 ze dne 11. 2. 2020, nález sp. zn. III. ÚS 1329/18 ze dne 23. 10. 2018 (N 176/91 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
6. Nic takového Ústavní soud neshledal: Nalézací soud věnoval odůvodnění svého rozhodnutí i vypořádání námitek stěžovatele nadstandardní pozornost. Na plných 21 stranách popisuje průběh dokazování, závěr o skutkovém stavu a své právní posouzení. Dospěl přitom k odůvodněnému závěru, že ve věci nebyly naplněny zákonné předpoklady vzniku žalovaného nároku. Jeho rozhodnutí je srozumitelné i přezkoumatelné, se stručnějším odůvodněním je potvrdil i odvolací soud. Z postupu ani rozhodnutí obecných soudů nevyplývá žádné pochybení, natož takové, které by Ústavní soud přimělo ke kasačnímu zásahu (ve skutkově podobné věci viz shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2361/18 ze dne 18. 9. 2018, na které ve svém rozhodnutí odkazuje již nalézací soud). Stěžovatel měl možnost předložit obecným soudům svůj náhled na věc a přesvědčit je. Skutečnost, že se mu to nepodařilo, důvodnost ústavní stížnosti nezakládá - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
7. Totéž lze říci o nákladových výrocích, které jsou logickým vyústěním výsledku sporu. Jelikož ohledně něj Ústavní soud žádné nedostatky neshledal, není co přezkoumávat na výrocích o náhradě nákladů řízení přiznaných podle standardně aplikovaného pravidla úspěchu ve věci ve smyslu §142 o. s. ř.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu