ECLI:CZ:US:2021:1.US.3457.20.1
sp. zn. I. ÚS 3457/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Evy Sedlářové, zastoupené Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, 698 01 Veselí nad Moravou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 20 Co 56/2020-94 ze dne 15. 9. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vyškově rozsudkem č. j. 7 C 57/2019-60 ze dne 22. 10. 2019 zamítl žalobou stěžovatelky na zaplacení 21 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, resp. náhrady za neoprávněný majetkový prospěch vzniklý v měsících květen a červen 2014, kdy žalovaní měli bez právního důvodu užívat nemovité věci ve vlastnictví stěžovatelky. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení pod bodem III je změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovaným na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku ve výši 10 393 Kč, a to do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovaným odvolací soud náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že odvolací soud rozhodl ve věci zcela nepochopitelně na základě důkazů předložených žalovanými, aniž současně přihlédl k důkazům jí předloženým. Stěžovatelka má též za to, že rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení bylo nepředvídatelné. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Co se týče rozhodnutí soudu ve věci samé, nutno podotknout, že stěžovatelka se z nařízeného odvolacího jednání omluvila, stejně tak jako její právní zástupce. Obdobně nebyla přítomna ani na jednání před nalézacím soudem. Nevyužila tak procesní prostor, který se jí nabízel k ochraně jejích práv v odvolacím řízení a které se konalo právě z jejího podnětu. Za této situace jsou námitky stěžovatelky stran rozhodnutí odvolacího soudu o věci samé nepřípustné. Ústavní soud v něm přitom žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek nezjistil. Krajský soud racionálním způsobem vyložil, z čeho dovodil na uskutečnění plateb, jimiž žalovaní kompenzovali užívání stěžovatelčiných nemovitostí, jakož i proč neprovedl důkazy navržené stěžovatelkou (srov. body 9 a 10 napadeného rozsudku odvolacího soudu).
Ani při rozhodování o nákladech řízení odvolací soud nevybočil z kautel spravedlivého procesu. I zde srozumitelně uvedl, proč bylo namístě druhé žalované přiznat náhradu nákladů řízení, konkrétně cestovné osobním automobilem ze Spolkové republiky Německo a zpět (bod 12 rozsudku krajského soudu). Nadto výše takto přiznaných nákladů druhé žalované se pohybuje na hranici bagatelnosti, čehož si je ostatně sama stěžovatelka dobře vědoma. Důvody, pro které stěžovatelka i přesto žádá přezkum rozhodnutí v části o nákladech řízení, jsou ovšem ryze subjektivní povahy a ani se nejedná o typové rozhodnutí postihující více účastníků řízení v obdobné procesní situaci. Konečně přehlédnout nelze ani to, že tyto důvody stěžovatelka upíná toliko k prvnímu žalovanému (jenž má jako otec společného dítěte dle jejího vyjádření dlužit na výživném více než 80 000 Kč, za což měl být pravomocně odsouzen), jemuž však právo na náhradu nákladů přiznáno nebylo, a nikoli k druhé žalované, jíž naopak jako jediné takové právo přiznáno bylo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu