ECLI:CZ:US:2021:1.US.3471.20.1
sp. zn. I. ÚS 3471/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. J., zastoupené Mgr. Zdenkou Vopěnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Školská 32, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 280//2020 ze dne 17. 9. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 0 P 30/2015, 60 P a Nc 281/2020, ze dne 19. 8. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a nezletilé G. R. T. a M. Ch. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; stěžovatelka dále namítá porušení čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "nalézací soud") jednak zamítl návrh otce (vedlejšího účastníka) na nařízení předběžného opatření ze dne 11. 8. 2020, dále nařídil podle §102 ve spojení s §76 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu předběžné opatření, podle kterého se nezletilá dcera stěžovatelky a vedlejšího účastníka (tj. vedlejší účastnice) předává do péče vedlejšího účastníka, a to do doby rozhodnutí ve věci samé. Nalézací soud rovněž rozhodl, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilou dcerou každý rok v době vánočních prázdnin od 23. 12. do 3. 1., dále v době letních prázdnin od 4. 7 do 8. 8., mimo tyto termíny pak každé pondělí, středu, pátek, neděli prostřednictvím komunikačních prostředků (Skype apod.) v době od 21:30 hodin do 22:30 hodin středoevropského času. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným usnesením předmětné rozhodnutí nalézacího soudu v meritu potvrdil.
3. Argumentaci stěžovatelky lze shrnout následovně: Za prvé, stěžovatelka nesouhlasí s rozsahem, v jakém byl napadenými rozhodnutími o předběžném opatření upraven její osobní styk s dcerou. Stěžovatelka tvrdí, že se s nezletilou již téměř rok neviděla; jejich poslední osobní kontakt se uskutečnil v rozsahu dvou týdnů na Vánoce v roce 2019. Předchozím předběžným opatřením byl sice upraven osobní styk stěžovatelky a nezletilé v rozsahu čtyř týdnů v létě, tento styk se však z důvodu pandemie Covid-19 neuskutečnil. V důsledku roční absence osobního kontaktu byl vztah mezi nezletilou, stěžovatelkou a jejími prarodiči vážně narušen. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutím popřely účel předběžného opatření (tj. umožnit rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt tak, aby namísto soudu v meritu věci fakticky nerozhodl běh času). Ačkoliv si obecné soudy byly podle stěžovatelky vědomy, že mezi stěžovatelkou a nezletilou dochází v důsledku výjimečných okolností (a negativního působení otce) k dlouhodobému omezení kontaktu a k odcizení, neučinily žádná opatření, aby tomu zabránily. Z napadených rozhodnutí obecných soudů není podle stěžovatelky zřejmé, z jakých důvodů nemohl být v širším rozsahu upraven styk o letních prázdninách nezletilé, přestože toto rozšíření by pro otce neznamenalo žádné finanční náklady navíc. Za druhé, stěžovatelka tvrdí, že nalézací soud pochybil, nezaslal-li jí návrh vedlejšího účastníka na vydání předběžného opatření k vyjádření před tím, než o něm rozhodl; obecné soudy stěžovatelce neumožnily uplatnit její tvrzení, námitky i důkazy ve stejném rozsahu jako vedlejšímu účastníkovi.
4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost rovněž není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti stěžovatelky a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Obecná východiska ústavního přezkumu rozhodnutí o předběžném opatření shrnul Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 548/20 ze dne 17. 3. 2020, ve kterém se zabýval ústavní stížností stěžovatelky, směřující proti předchozímu předběžnému opatření nalézacího soudu ze dne 27. 8. 2019. Je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude neúměrně omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů. Způsobilost předběžného opatření prozatímní povahy zasáhnout do základních práv a svobod účastníků vyloučit nelze; předběžná opatření lze nicméně podrobit přezkumu pouze v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na proces ve svém celku. Ústavní soud v tomto smyslu v zásadě zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
6. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva pak vyplývá, že v rozhodnutích týkajících se dětí musí být prvořadý jejich nejlepší zájem; v závislosti na jejich povaze a závažnosti mohou nejlepší zájmy dítěte převážit nad zájmy rodičů (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 7. 2010 ve věci Neulinger a Shuruk proti Švýcarsku, č. stížnosti 41615/07, §134). Zájmy rodičů, zejména zájem na pravidelném styku s jejich dítětem, nicméně zůstávají faktorem při vyvažování různých zájmů v sázce. Rodinné vazby mohou být přetrženy jen za velmi výjimečných okolností a příslušné orgány povinnosti využít všech možných prostředků umožňujících zachovat rodinný vztah (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 1. 2017 ve věci Kacper Nowakowski proti Polsku, č. stížnosti 32407/13, §75). Ve věcech týkajících se předběžných řízení pak musí soudy postupovat bezodkladně, protože plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, který s ním nežije [viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. 11. 2009 ve věci R. R. proti Rumunsku (č. 1), č. stížností 1188/05, §171].
7. V projednávaném případě odůvodnění napadených rozhodnutí z pohledu výše nastíněných ústavněprávních požadavků obstojí. Při stanovování rozsahu osobního styku stěžovatelky s dcerou obecné soudy hodnotily nejlepší zájem nezletilé a zároveň vzaly v úvahu i zvláštní okolnosti, na které stěžovatelka poukazuje. Nalézací soud ve svém rozhodnutí vysloveně uvedl, že "[s] ohledem na současnou situaci s pandemií Covid-19 lze pochopit, že nedošlo k letnímu styku matky s nezletilou dle předběžného opatření v důsledku komplikací spojených s cestováním do zahraničí, avšak další styk by již neměl být vynechán, popřípadě by se rodiče měli dohodnout na náhradním termínu styku matky s nezletilou. Jestliže nezletilá nechce cestovat sama do České republiky a otec nemůže cestovat s ní, vždy je zde možnost, aby za nezletilou přiletěla matka" (str. 3 napadeného usnesení). Obecné soudy zároveň v předběžném opatření stanovily pravidelný kontakt stěžovatelky s dcerou prostřednictvím internetu, což lze rovněž vnímat jako snahu o limitaci nepříznivých důsledků absence dlouhodobého přímého kontaktu. S ohledem na právě zmíněné možnosti nelze považovat napadená rozhodnutí za excesivní. Je však nutné zdůraznit, že nebude-li docházet k osobnímu přímému kontaktu mezi matkou a nezletilou z důvodu pandemie ani v budoucnu a nebudou-li výše nastíněná náhradní řešení žádným způsobem realizována, musí nalézací soud pečlivě zhodnotit, zda není třeba (i bez návrhu) nařídit předběžné opatření nové, aby byly dostatečně reflektovány stávající okolnosti a změna poměrů v péči o nezletilou.
8. Ke druhé námitce stěžovatelky (tj. porušení principu rovnosti zbraní) lze uvést následující: Ze zásady rovnosti účastníků řízení nelze vyvozovat abstraktní postulát, že všichni účastníci řízení musí v každém okamžiku řízení současně disponovat určitým procesním prostředkem [viz bod 26 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)]. Při rozhodování o předběžném opatření soud nedoručuje návrh účastníkům k vyjádření před tím, než o něm rozhodne, neboť by tím byl zmařen účel předběžného opatření; návrh doručí účastníkům jen tehdy, pokud bylo návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověno, a to spolu s usnesením, kterým bylo předběžné opatření nařízeno. Obdobně pak soud s ohledem na běh krátkých lhůt před rozhodnutím neprovádí dokazování a o návrhu rozhodne "od stolu" podle toho, jak navrhovatel přesvědčí soud o nutnosti zatímní úpravy poměrů, nikoliv na základě provedených důkazů hodnocených zvlášť a všech ve vzájemné souvislosti po předchozí možnosti všech účastníků vyjádřit se k důkazním návrhům a provedeným důkazům podle §122 a násl. občanského soudního řádu (srov. např. bod 14 usnesení sp. zn. III. ÚS 1556/19 ze dne 18. 6. 2019). Stěžovatelka uplatnila svoje námitky proti předmětnému předběžnému opatření v rámci odvolání. Vycházel-li odvolací soud podle §75c odst. 4 občanského soudního řádu pouze ze skutečností vyplývajících z napadeného rozhodnutí nalézacího soudu a informací, jež jsou součástí opatrovnického spisu, neznamená to nutně, že soud nevzal v úvahu námitky stěžovatelky týkající se těchto skutečností. Stěžovatelka nicméně ani v ústavní stížnosti neuvádí konkrétní námitky či důkazní návrhy, které odvolací soud nevzal při rozhodování v úvahu.
9. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena stěžovatelčina ústavní práva, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu