ECLI:CZ:US:2021:1.US.3484.20.1
sp. zn. I. ÚS 3484/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené JUDr. Janem Burešem, Ph.D., advokátem se sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, č. j. 3 KZV 3/2020-131 ze dne 1. 9. 2020 a usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, sp. zn. 6 To 285/2020 ze dne 29. 9. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočky ve Zlíně, bylo podle §79g odst. 1, §79f odst. 2 tr. řádu rozhodnuto o žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění náhradní hodnoty v jejím vlastnictví tak, že se zamítá. Předmětem náhradní hodnoty byly v usnesení blíže určené pozemky a peněžní prostředky. O následně podané stížnosti rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, tak, že se zamítá.
K zajištění náhradní hodnoty došlo v souvislosti s trestním stíháním obviněné E. A., jednatelky společnosti B. Jmenovaná společnost nabyla v roce 2014 na základě kupní smlouvy od společnosti A nemovitosti, za které zaplatila částku přesahující 40 mil. Kč. Podle znaleckého posudku Ing. Mlčocha byla hodnota nemovitostí v rozhodném období cca 5mil Kč. Uvedeným postupem mělo dojít k účelovému vyvedení majetku ze společnosti B, při zisku mnohem menší protihodnoty. Obviněná tak měla způsobit poškozené škodu přesahující 34 mil. Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že k zajištění nemovitostí došlo fakticky již v roce 2016. Usnesení o zajištění bylo vydáno v době, kdy byla stěžovatelka ve skutkově totožném případu zproštěna obžaloby nejprve Krajským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 69 T 10/2018 a následně i Vrchním soudem v Olomouci ve věci vedené pod sp. zn. 6 To 12/2020. Soudem bylo v té době rozhodnuto o zrušení zajištění věci ve vlastnictví stěžovatelky, které vzešlo ze skutkově shodné kauzy. Usnesení, kterým bylo pravomocně zrušeno předchozí zajištění, bylo stěžovatelce soudem doručeno dne 21. 5. 2020 a to až poté, co bylo Policejním orgánem vydáno a doručeno usnesení o zajištění (doručeno 19. 5. 2020). Zajištění věcí ve vlastnictví stěžovatelky tak trvá nepřetržitě již 4,5 roku.
Dle názoru stěžovatelky je nerozhodné, že se v průběhu doby měnila zákonná ustanovení, podle kterých bylo o zajištění rozhodnuto. Stejně tak je nerozhodné, že se formálně jedná o více různých řízení, neboť fakticky se jedná o stále týž skutek resp. skutkový děj - záležitost prodeje areálu v obci B. v roce 2014. Postup policie a obecných soudů považuje stěžovatelka za zvůli orgánů státní moci. Z dostupné judikatury přitom vyplývá, že zajištění věci může trvat jen nezbytně nutnou dobu a musí být splněna podmínka přiměřenosti. V opačném případě se jedná o neproporcionální zásah do vlastnictví stěžovatelky a tím i o porušení čl. 11 Listiny. Usnesení o zajištění představuje nelegitimní zásah do vlastnického práva stěžovatelky, přičemž doba, po kterou může trvat zajištění věci, nesmí ani u podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu přesáhnout 3 roky. Tato doba byla v projednávané věci překročena. Z hlediska stěžovatelky se jedná o stále tentýž skutek a zajištění stejného majetku, proměnou je pouze osoba obviněná. Stěžovatelka konstatovala, že analogicky ani v případě vazby by nebylo možné v souvislosti s jedním skutkovým dějem omezovat na osobní svobodě jednu a tutéž osobu po dobu přesahující zákonné lhůty jen z toho důvodu, že její jednání bylo posuzováno z hlediska různých zákonných ustanovení nebo proto, že pro skutek s níž bylo vedeno formálně více různých řízení. Projednávaný případ je přitom z hlediska stěžovatelky skutkově velmi jednoduchý a právně nekomplikovaný. Policejní orgán v řízení vedeném pod č. j. KRPZ-136639/TČ-2019 do vydání usnesení o zajištění fakticky neopatřil žádný důkaz. Usnesení o zajištění bylo odůvodněno podklady pocházejícími výhradně z jiných řízení. Usnesení o zajištění tedy nebylo přiměřené procesní a důkazní situaci v době svého vydání.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem Ústavní soud považuje za vhodné připomenout principy vztahující se k problematice zajištění věci pro účely trestního řízení, jež plynou z judikatury Ústavního soudu. V minulosti dospěl Ústavní soud k závěru, že majetkové hodnoty zajišťované podle části prvé, hlavy čtvrté, oddílu čtvrtého, pododdílu třetího trestního řádu (§79a až §79g trestního řádu) představují „majetek“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Samotné zajištění je pak bezpochyby zásahem do základního práva na pokojné užívání majetku. Ústavní soud tudíž musí posoudit, zda lze tento zásah do základních práv považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud vychází při posuzování ústavnosti zajišťovacích institutů z jejich smyslu a účelu. Majetkové zajišťovací instituty mohou v trestním řízení napomáhat řádnému objasnění věci (to platí především pro zajištění věcí doličných), prevenci a potlačování závažné, zpravidla hospodářské kriminality a zajištění nároků poškozených (to platí především pro zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti). Z povahy věci se jedná o instituty dočasné, jejichž podstatou není trvalé odejmutí daných prostředků nebo věcí majiteli, ale omezení jeho práva disponovat s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich znehodnocení, ztrátě nebo zneužití. Jde tak sice o omezení vlastnického práva dotčené osoby, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, jež je při zachování zákonem stanovených podmínek považována za legitimní a přiměřenou cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat nebo minimalizovat škodu způsobenou případnou trestnou činností a zajistit nároky poškozených (nález sp. zn. III. ÚS 2952/16, cit. výše, bod 20).
Dočasné povaze majetkových zajišťovacích institutů odpovídá i rozsah přezkumné činnosti Ústavního soudu, která je obecně relativně omezená. Ústavní soud zkoumá, zda má rozhodnutí o zajištění majetku zákonný podklad (2 odst. 2 Listiny), zda bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny) a zda není projevem libovůle (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015 (N 187/79 SbNU 121), bod 17]. Nad rámec toho však Ústavní soud dovodil, že ústavnost zajištění majetku pro účely trestního řízení má i jisté časové limity a nemůže trvat libovolně dlouho. S narůstajícím časem se totiž dočasnost zajišťovacího institutu relativizuje a je třeba ji posuzovat mnohem přísněji [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1367/17 ze dne 13. 3. 2018 (N 46/88 SbNU 623), bod 20]. U mnohaletých zajištění majetku může postupem času docházet k negaci dočasné, zatímní povahy zajišťovacích institutů, jakož i k neproporcionálnímu zásahu do vlastnického práva osoby dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba chránit základní práva osoby před nepřiměřenými zásahy ze strany státu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609); nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291), body 13-16]. Pro prvotní přiblížení lze vycházet ze lhůt stanovených v §72a odst. 1 trestního řádu; nepřiměřenost délky zajištění majetku bude zpravidla konstatována v případech, kdy celková doba zajištění věci tyto lhůty zásadním způsobem překračuje.
Ústavní soud je toho názoru, že jakkoliv má více než čtyřleté omezení v dispozici s penězmi i nemovitostmi na stěžovatelku zjevný dopad, nelze bez dalšího přijmout jí předestřenou interpretaci judikatury Ústavního soudu. Neexistuje jednoduše definovatelná doba (lhůta), jejíž překročení je automaticky protiprávní. Dovozuje-li se v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/20 nepřiměřenost délky zajištění od omezení osobní svobody podle §72a trestního řádu, je nutno poukázat i na v něm uvedené případy, popisující extrémní, a tedy nepřípustné doby zajištění - jde o dobu šesti let, v jejímž průběhu nebylo ani ukončeno přípravné řízení a podána obžaloba [nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2008 (N 25/48 SbNU 291)], a dvanácti let, v jejichž průběhu nebylo pravomocně ukončeno řízení před obecnými soudy (nález sp. zn. II. ÚS 1367/17).
Při posuzování přiměřenosti doby zajištění je dle judikatury Ústavního soudu nutno uvážit především tři kritéria. Zaprvé je nutno posoudit samotnou délku trvání zajištění a její příčiny. Zadruhé je nezbytné posoudit, jaký vliv má průběh řízení na sílu argumentů, kterými je potřeba zajištění podepírána. Zatřetí, Ústavní soud musí přihlédnout i k tomu, jak intenzivní zásah představovalo dané zajištění pro stěžovatelku (nález sp. zn. II. ÚS 2713/18 ze dne 9. 11. 2020, body 48-49).
Prizmatem těchto principů posuzoval Ústavní soud i nyní projednávanou ústavní stížnost. Ústavní soud především zdůrazňuje, že napadená rozhodnutí mají zákonný podklad, byla vydána příslušným orgánem a nevykazují známky libovůle. Dále Ústavní soud konstatuje, že v této fázi nelze délku zajištění majetku stěžovatelky s ohledem na skutkové okolnosti případu považovat za nepřiměřenou. Především je nutno vyjít z toho, že v nyní posuzované věci došlo k zajištění majetku stěžovatelky usnesením policejního orgánu z května 2020, tedy přibližně sedm měsíců před podáním ústavní stížnosti. Na jedné straně Ústavní soud nemůže přehlédnout, že majetek stěžovatelky byl předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením a zajištění v nyní posuzované věci plynule navazovalo na zajištění předchozí, v důsledku čehož stěžovatelka fakticky nemůže volně disponovat se svým majetkem již více než čtyři roky. Na tuto skutečnost musejí orgány činné v trestním řízení pamatovat a přiměřeně ji zohlednit při posuzování otázky, zda je zajištění majetku stěžovatelky i nadále legitimní a přiměřené. Jejich kritéria pro posuzování legitimity a přiměřenosti zajištění přitom musejí být v nyní posuzované věci přísnější než v případech, kdy se jedná o první (tj. jiným zajištěním bezprostředně nepředcházené) zajištění majetku osoby. Je tomu též tak proto, že stěžovatelce nebyly zajištěny jen nemovitosti, ale též větší množství peněžních prostředků, což jí může významným způsobem znesnadnit realizaci podnikatelské činnosti. Na druhé straně má však Ústavní soud za to, že skutečnost, že v minulosti došlo k zajištění téhož majetku stěžovatelky, nemůže být přímým, natožpak jediným důvodem pro konstatování nepřiměřenosti délky zajištění v nyní posuzované věci. Opačný závěr by vedl k absurdním důsledkům, kdy samotný fakt, že majetek stěžovatelky byl již v minulosti zajištěn, by automaticky vedl k závěru, že každé následující zajištění v souvislosti s odlišným trestním řízením je od počátku nelegitimní, nepřiměřeně dlouhé a musí být zrušeno pro rozpor s čl. 11 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud tudíž shrnuje, že zajištění majetku stěžovatelky trvalo v době podání ústavní stížnosti přibližně sedm měsíců, což nelze považovat – ani s přihlédnutím ke skutečnosti, že tentýž majetek stěžovatelky byl již předtím zajištěn v souvislosti s jiným trestním řízením – za nepřiměřeně dlouhou dobu. Byť je intenzita zásahu do základních práv stěžovatelky poněkud zesílena předchozím zajištěním jejího majetku v souvislosti s jiným trestním řízením, kumulativní intenzita zásahu do jejího základního práva na pokojné užívání majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny není dostatečně vysoká na to, aby Ústavní soud mohl kasačním nálezem zasáhnout do činnosti a rozhodovací pravomoci krajského soudu a policejního orgánu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu