ECLI:CZ:US:2021:1.US.3485.20.1
sp. zn. I. ÚS 3485/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti obchodní společnosti X, zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem Litovelská 1349/2b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2020 č. j. 23 Cdo 2489/2020-302, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2019 č. j. 69 Co 174/2019-233 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. ledna 2019 č. j. 35 C 25/2017-193, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti EUROCOOP INSPEKTA a.s., sídlem Lannova 2113/2a, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 12. 2020, navrhuje stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 21. 8. 2019 č. j. 69 Co 174/2019-233 byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 1. 2019 č. j. 35 C 25/2017-193, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 12 607 104 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla představovat zjednodušeně řečeno hodnotu demoličních prací provedených stěžovatelkou v areálu bývalého zemědělského družstva AGRO KRÁSNO Dubňany v době od 7. 8. 2007 do 25. 7. 2008. Stěžovatelka tyto práce vyfakturovala vedlejší účastnici fakturou se splatností dne 8. 3. 2010. Důvodem zamítnutí žaloby ze strany obecných soudů byla vedlejší účastnicí uplatněná námitka promlčení práva podle §387 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, (dále jen "obchodní zákoník"). Promlčecí doba čtyři roky podle §397 obchodního zákoníku uplynula dne 9. 3. 2014, zatímco žaloba byla podána teprve dne 15. 7. 2016.
3. Oba soudy nepřisvědčily tvrzení stěžovatelky, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, (dále jen "občanský zákoník")] či zásadami poctivého obchodního styku (§265 obchodního zákoníku). Z jimi provedeného dokazování vyplynulo, že od roku 2013 sice jednatelka stěžovatelky J. I. měla vážné onkologické onemocnění, tato skutečnost ale neměla vliv na její způsobilost vykonávat tuto funkci. O tom měla svědčit řada úkonů, které jako jednatelka stěžovatelky činila (včetně výzvy ze dne 26. 2. 2014 adresované vedlejší účastnici k bezodkladnému uhrazení žalované částky). V listopadu 2013, kdy odkoupila podíl ve společnosti a souhlasila s tím, že bude jedinou jednatelkou, již věděla, že je onkologicky nemocná a léčí se s tímto onemocněním. Tou dobou bylo v souvislosti s předmětnou pohledávkou zahájeno trestní stíhání bývalých společníků stěžovatelky, a to z důvodu údajného nadhodnocení smyšleně provedených demoličních prací. I přes závažné onemocnění a psychické trauma související s policejním vyšetřováním jejích příbuzných tak J. I. byla srozuměna s tím, že na sebe převezme práva a povinnosti statutárního orgánu a jako jediná jednatelka bude odpovídat za chod stěžovatelky, bude řádně dbát svých povinností a uplatňovat práva společnosti, zejména za situace, kdy žalobou uplatněná pohledávka byla podle tvrzení stěžovatelky jejím jediným zdrojem příjmu. Trestní stíhání nebránilo ani bývalým jednatelům stěžovatelky, aby žalobu podali dříve. Městský soud uvedl, že i když byl nárok stěžovatelky vedlejší účastnicí zpochybňován a jeho spornost vedla až k zahájení trestního stíhání, tato skutečnost nevylučovala, aby stěžovatelka svůj nárok uplatnila u soudu a současně požádala o přerušení řízení do doby skončení trestního řízení. Tím by zabránila promlčení svého práva a jednala by tak s péčí řádného hospodáře.
4. Dovolání stěžovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2489/2020-302. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje. V rozporu s dobrými mravy by bylo možno shledat námitku promlčení pouze v těch výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Úvahu městského soudu, podle níž vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za nepřiměřenou.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy se nevypořádaly s otázkou oprávněnosti jí vzneseného nároku a fakticky se zabývaly jen promlčením uplatněné pohledávky. K námitce promlčení přitom nemělo být přihlédnuto. S ohledem na závažnost onemocnění jednatelky stěžovatelky, které si vyžádalo častá lékařská ošetření a na určitou dobu i její hospitalizaci, nebylo možné tuto pohledávku uplatnit žalobou dříve. Stěžovatelka marné uplynutí promlčecí doby nezavinila. Z okolnosti, že jednatelka v době svého onemocnění podepisovala dokumenty, přebírala listiny či zasílala výzvy k plnění, nelze v žádném případě dovodit její způsobilost jednat za společnost v soudním řízení. Zmíněné úkony jsou čistě administrativní povahy a jejich složitost je nesrovnatelně nižší, než podání žaloby na zaplacení částky přesahující 12 milionů Kč a následné zastupování společnosti v soudních řízeních. V konečném důsledku je tak stěžovatelce kladeno k tíži, že její jednatelka přes nelehkou životní situaci převzala vedení společnosti v době, kdy její rodinní příslušníci svou účast na společnosti a jejím chodu z důvodu nastalých okolností (mj. i zahájení trestního stíhání z podnětu vedlejší účastnice) omezili či ukončili. Vedlejší účastnice se měla vůči stěžovatelce dopustit zavrženíhodného a nepoctivého jednání. Měla totiž způsobit trestní stíhání společníků stěžovatelky s vědomím, že v něm obsažené skutečnosti nejsou pravdivé. Tento postup bylo možné odůvodnit jen snahou vedlejší účastnice vyhnout se plnění povinností z ústně uzavřené smlouvy o dílo. Napadenými rozhodnutími tak vznikla nepoctivě jednající vedlejší účastnici na úkor stěžovatelky značná majetková výhoda.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud konstatuje, že s výše shrnutými námitkami stěžovatelky se v napadených rozhodnutích přesvědčivě vypořádaly již obecné soudy. Za situace, kdy Ústavní soud neshledává žádné pochybení v jimi provedeném posouzení otázky souladu vedlejší účastnicí uplatněné námitky promlčení podle §387 odst. 1 a §397 obchodního zákoníku s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku a zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchodního zákoníku (tedy otázky, v níž jde v podstatě výlučně o výklad podústavního práva), není třeba, aby tyto právní závěry znovu podrobně reprodukoval, a zcela postačuje odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich vyplývají důvody, pro které takovýto rozpor nebyl založen ani zjištěným zdravotním stavem jednatelky stěžovatelky, ani trestním stíháním vedeným proti jejím předchozím společníkům. Pakliže obecné soudy uzavřely, že v každém případě došlo k promlčení práva stěžovatelky, nelze jim vytknout, že se již dále nezabývaly samotnou otázkou existence tohoto práva, neboť její posouzení by nemohlo nic změnit na výsledku řízení. Napadená rozhodnutí obstojí z hlediska požadavku náležitého odůvodnění a nelze v nich spatřovat žádné pochybení, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu