ECLI:CZ:US:2021:1.US.3513.20.1
sp. zn. I. ÚS 3513/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti F. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Reicheltem, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2020 sp. zn. 67 To 263/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 8. 2020 sp. zn. 6 PP 38/2020 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že při posuzování podmínky polepšení se přistoupil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ke zcela mechanickému hodnocení, kdy vzal v úvahu v podstatě jediné kritérium, a to počet udělených kázeňských odměn. Má za to, že tento přístup koliduje s právním názorem vyjádřeným např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18. Soud podle něj nevzal v potaz jakékoli jiné okolnosti svědčící o polepšení stěžovatele, a sice že stěžovatel pracuje, vzdělává se a omluvil se poškozenému. Taktéž podmínku příznivé prognózy vedení řádného života posuzoval městský soud podle stěžovatelova názoru způsobem, který koliduje s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně např. s nálezem sp. zn. I. ÚS 2201/16. Soud totiž měl nesplnění uvedené podmínky dovozovat výlučně z trestní minulosti stěžovatele a nevzal v úvahu jeho rodinné, sociální a pracovní zázemí. Tímto postupem měl městský soud porušit zákaz dvojího přičítání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Z nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18, na nějž stěžovatel odkazuje, skutečně vyplývá, že obecně není vhodné vycházet pouze z počtu nasbíraných kázeňských odměn či trestů, ale je třeba primárně hodnotit, za co byly odsouzenému kázeňské odměny či tresty uloženy, a přehlíženy nesmí být ani další případné okolnosti svědčící o nápravě odsouzeného. Na jednu stranu je třeba přiznat, že se trestní soudy v nyní posuzované věci neřídily uvedenými pravidly důsledně, neboť se ve svých rozhodnutích nikterak nezabývaly tím, za co byly stěžovateli uděleny kázeňské odměny. Na druhou stranu se však neomezily jen na strohé konstatování, že stěžovateli byly v průběhu dosavadního výkonu trestu odnětí svobody uděleny pouze dvě kázeňské odměny, ale tuto skutečnost posuzovaly v kontextu dalšího chování stěžovatele ve výkonu trestu a před ním.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") tak připomněl, že stěžovatel byl v minulosti již dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v obou případech se již ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil nových trestných činů. Jelikož i v průběhu předchozích trestů odnětí svobody stěžovatel dosahoval kázeňských odměn a tvrdil, že se napravil, podle obvodního soudu z dosažení dvou kázeňských odměn (při absenci dalších faktorů) již stejnému tvrzení stěžovatele nelze věřit. Městský soud pak doplnil, že stěžovatel je stále umístěn v oddělení s vysokým stupněm zabezpečení. Rovněž konstatoval, že samotné řádné chování ve výkonu trestu odnětí svobody nemůže být považováno za dostatečný důvod pro podmíněné propuštění a prostředí výkonu trestu stěžovatele zjevně nemotivuje k aktivnímu výkonu trestu. Ústavní soud v těchto úvahách neshledává zásadní pochybení.
Ústavní soud pak nemůže přisvědčit stěžovatelovým námitkám směřujícím proti způsobu, jakým trestní soudy posuzovaly podmínku podmíněného propuštění spočívající v prognóze vedení řádného života v budoucnu. Negativní prognózu ohledně budoucího chování stěžovatele městský soud (a před ním i obvodní soud) sice skutečně odvíjel primárně od jeho trestní minulosti, avšak nečinil tak formalisticky, nýbrž zohlednil specifické okolnosti vztahující se k jeho předchozí trestné činnosti a vlivu, jaký měly na stěžovatele předchozí uložené tresty. Připomněl, že se stěžovatel průběžně již od roku 2002 opakovaně dopouštěl násilné trestné činnosti, která měla navíc z hlediska závažnosti vzestupnou tendenci. Zcela legitimně poukázal na již zmíněnou skutečnost, totiž že stěžovatel byl v minulosti hned dvakrát podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v obou případech se již ve zkušební době podmíněného propuštění dopustil nových trestných činů, a to opět násilného charakteru (srov. č. l. 4-5 usnesení městského soudu). Soudy tedy trestní minulost stěžovatele hodnotily komplexně, s přihlédnutím k jejímu charakteru a vývoji, čímž dostály požadavkům vyplývajícím z judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 482/18 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2299/10). Na rozdíl od případu řešeného v nálezu sp. zn. I. ÚS 2201/16, na nějž stěžovatel odkazuje, v nyní projednávané věci nejenže neexistovala velmi pozitivně a nadějně vyznívající zpráva z věznice ohledně budoucího chování stěžovatele, ale z hodnocení vypracovaného Vězeňskou službou naopak vyplynulo, že se šance na resocializaci stěžovatele jeví jako spíše snížená.
Ústavní soud uzavírá, že ve způsobu, jakým městský soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky pro podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody, neshledal žádné prvky libovůle ani jiné pochybení, které by bylo možno vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a mohlo by tak být důvodem pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu