ECLI:CZ:US:2021:1.US.3525.20.1
sp. zn. I. ÚS 3525/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Makara, zastoupeného Mgr. Arnoštem Ryšavým, advokátem se sídlem v Kroměříži, Riegrovo náměstí 182/20, proti sdělením Finančního úřadu pro hlavní město Prahu č. j. 8260869/20/2002-00540-111122 ze dne 11. 11. 2020 a č. j. 8260772/20/2002-00540-111122 ze dne 11. 11. 2020, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu pro hlavní město Prahu č. j. 7947287/20/2002-00540-609067 ze dne 23. 10. 2020 a č. j. 7888046/20/2002-00540-111122 ze dne 22. 10. 2020, za účasti Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 619/28, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti postupu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "správce daně"), resp. proti v záhlaví citovaným sdělením, neboť je přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost v záhlaví citovaných rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Správce daně vydal dne 10. 9. 2020 dvě dražební vyhlášky (č. j. 7049319/20/2002-00540-111122 a č. j. 7048088/20/2002-00540-111122) podle §195 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, na jejichž základě nařídil dražbu příslušných nemovitých věcí. Následně správce daně vydal v záhlaví citovaná rozhodnutí o udělení příklepu v dražbě (resp. elektronické dražbě) nemovité věci, kterými udělil příklep k předmětům dražeb vydražitelce WELT SERVIS spol. s r.o., se sídlem v Ostravě, Třebovická 5046/59, IČO:25356275. Stěžovatel podáními ze dne 5. 11. 2020 správci daně navrhl, že předmětné vydražené nemovité věci chce nabýt alespoň za částku o čtvrtinu vyšší, než bylo nejvyšší podání; stěžovatel přitom odkázal na úpravu institutu předražku podle §336ja občanského soudního řádu ve spojení s §177 odst. 1 daňového řádu. Správce daně následně v záhlaví citovanými sděleními stěžovateli sdělil, že vzhledem k tomu, že postup správce daně při daňové exekuci je výlučně upraven v daňovém řádu, nelze §336ja občanského soudního řádu (tj. institut předražku) v daňové exekuci prodejem nemovitých věcí aplikovat.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti výše popsaný postup správce daně rozporuje, neboť je přesvědčen, že institut tzv. předražku ve smyslu §336ja občanského soudního řádu lze podle §177 odst. 1 a 2 daňového řádu uplatnit i v daňové exekuci. Dále stěžovatel poukazuje na vady předmětných dražebních vyhlášek (chybná identifikace nemovitostí).
4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené Ústavou a zákonem o Ústavním soudu.
5. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že proti postupu správce daně podal správní žalobu u Městského soudu v Praze a že ústavní stížnost podává "z opatrnosti pro zachování lhůty". Ústavní soud dospěl k závěru, že není důvodu, proč by se tvrzeným zásahem do práv stěžovatele - při šetření principu subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti zásadně ovládáno - neměly zabývat před podáním ústavní stížnosti správní soudy na základě správní žaloby stěžovatele (v úvahu připadá zejména řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. soudního řádu správního či řízení o ochraně před nezákonných zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle §82 a násl. soudního řádu správního). Přezkumem rozhodnutí o udělení příklepu v rámci daňové exekuce se ostatně správní soudy v rámci správního soudnictví v minulosti (byť za jiných okolností) již zabývaly (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 331/2019-44 ze dne 12. 3. 2020). Stěžovatel zároveň netvrdil (a ani Ústavní soud sám neshledal) žádný důvod, který by mohl vést k závěru o přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a tedy i k prominutí procesní podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.
7. Jelikož stěžovatel nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně jeho práv, soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný; z akcesority návrhu na odklad vykonatelnosti vyplývá, že jej stíhá stejný osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2021
Za správnost:
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj