ECLI:CZ:US:2021:1.US.3526.20.1
sp. zn. I. ÚS 3526/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec IV - Perštýn, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 24 Cdo 1434/2020-485, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 24. 10. 2019, č. j. 35 Co 298/2016-452, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala určení vlastnictví k nemovitostem (blíže určených v napadených rozhodnutích) a jejich vyklizení proti žalovaným s tvrzením, že je v říjnu 2001 darovala na základě písemných smluv tehdejšímu manželovi A. A. M., avšak učinila tak pouze v důsledku použití násilí na ní, jakož i pohrůžky násilí z jeho strany. Před uzavřením smlouvy ji zbil a vyhrožoval, že ji vyhodí z balkónu, pokud mu nemovitosti nedaruje. Jmenovaný následně nemovitosti převedl darovacími smlouvami z července 2010 na žalované.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 29. 10. 2015, č. j. 7 C 80/2013-249, zamítl žaloby stěžovatelky, jimiž se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí označeného nemovitého majetku a že žalované jsou povinny označené nemovitosti ve stanovené lhůtě vyklidit, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 8. 2. 2017, č. j. 35 Co 298/2016-334, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2018, č. j. 30 Cdo 3670/2017-390, shora označené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. K vydání kasačního usnesení přistoupil dovolací soud z procesních důvodů. Vytkl odvolacímu soudu mj., že měl přistoupit k výslechu svědka A. A. M. za účasti ustanoveného tlumočníka tak, aby s ohledem na svědkem avizované a pro rozhodnutí zásadně významně prostupující tvrzené okolnosti si zajistil procesně korektní skutkový podklad pro případné své meritorní rozhodnutí.
Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 24. 10. 2019, č. j. 35 Co 298/2016-452, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích I. a II. potvrdil a dále rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozsudku si podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se skutkovým a právním hodnocením, které provedly obecné soudy. V podání ze dne 10. 6. 2019 navrhla stěžovatelka jako důkaz výslech svědkyně L. M., která je sestrou pana A. M. a která mohla potvrdit skutečnosti ohledně převodu nemovitostí a pohrůžky násilím. Tento důkazní návrh krajský soud podle stěžovatelky nijak nevypořádal. Nejvyšší soud se podle stěžovatelky stran přípustnosti podaného dovolání omezil toliko na zjednodušující závěry a nevypořádal se s vázaností krajského soudu svým předchozím názorem. Rozhodnutí krajského soudu bylo Nejvyšším soudem zrušeno pouze z procesních důvodů a podle stěžovatelky tak měl být odvolací soud vázán svým předchozím právní názorem. V souvislosti s hodnocením důkazů poukázala stěžovatelka na výpovědi svědků, jejichž výpověď nebyla v rámci odvolacího řízení dostatečně vypořádána. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatelku překvapivé, neboť nečekala závěr, že řetězec přímých a nepřímých důkazů nevede k závěru o donucení k podpisu darovacích smluv. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, jak krajský soud hodnotil výpověď A. A. M. ze dne 19. 5. 2015. Zatímco v prvním rozhodnutí považoval tuto výpověď za procesně nepoužitelnou, ve svém druhém rozhodnutí hodnotil tuto výpověď ve vztahu k výpovědi jmenovaného ze dne 16. 10. 2019 (tato výpověď byla z důvodů zdravotního stavu svědka hodnocena jako procesně nepoužitelná). Krajský soud tak fakticky přiznal výpovědi ze dne 19. 5. 2015 váhu řádně provedeného důkazního prostředku. S touto otázkou se Nejvyšší soud nijak nevypořádal, ač se v případě hodnocení procesní použitelnosti důkazu jedná o otázku právní, nikoliv skutkovou. Jedinou procesně použitelnou výpovědí svědka M. může být jeho výpověď ze dne 18. 7. 2017. Závěrem stěžovatelka poukázala na skutečnost, že nebyla krajským soudem řádně poučena podle §118 o. s. ř., aby navrhla další důkazy, kterými může svá skutková tvrzení prokázat.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
V projednávaném řízení bylo úlohou obecných soudů především posoudit, zda jednání při uzavírání darovacích smluv mezi stěžovatelkou a A. A. M. v roce 2001 bylo ze strany stěžovatelky postiženo nedostatkem svobodné vůle. V tomto směru se jevilo býti klíčovým posouzení výpovědi svědka M., neboť to byl právě on, kdo měl na stěžovatelku nepřípustně působit.
Převážná část stěžovatelčiny argumentace směřuje proti tomu, jak soudy (především krajský soud) hodnotily provedené důkazy. Konkrétně se stěžovatelka snaží dosáhnout toho, aby Ústavní soud přehodnotil jejich závěr v tom smyslu, že darovací smlouva, kterou stěžovatelka uzavřela v roce 2001 se svým tehdejším manželem, je neplatná, a to z toho důvodu, že byla uzavřena pod nátlakem či hrozbou. V této souvislosti však Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy) plyne zásada volného hodnocení důkazů (§132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), dle které jen soud rozhoduje, které skutečnosti jsou relevantní a které důkazy provede, zda je žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do tohoto procesu přitom může Ústavní soud zasáhnout zcela výjimečně, pouze v případech tzv. kvalifikovaných vad, jimiž byly zcela zjevně porušeny zásady řádného procesu. To však není případ nyní posuzované věci.
Ústřední námitkou je nesouhlas stěžovatelky s tím, jak obecné soudy hodnotily výpověď svědka M. ze dne 19. 5. 2015, 18. 7. 2017 a 16. 10. 2019. K uvedenému lze uvést, že samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby a na jejich podkladě dospět k jiným skutkovým zjištěním, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí je zjevné, že v řízení bylo provedeno dostatečné dokazování, na jehož základě krajský soud dospěl k závěrům, které patřičným způsobem odůvodnil. Zároveň srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů nevzal za prokázanou stěžovatelčinu verzi skutkového děje, která je nyní opětovně předkládána v ústavní stížnosti. Závěry krajského soudu vyvozené z provedeného dokazování jsou logické a Ústavní soud tak v tomto ohledu nespatřuje jakýkoliv prostor pro svůj případný kasační zásah. Na druhou stranu nutno přiznat, že krajský soud pochybil, když se nevypořádal s návrhem stěžovatelky na vyslechnutí sestry svého bývalého manžela, která měla potvrdit jí tvrzené skutečnosti ohledně převodu nemovitosti. Není povinností soudu provést každý účastníky řízení navržený důkaz, ovšem pokud tak neučiní, musí se v rámci odůvodnění svého rozhodnutí s takovým postupem argumentačně vyrovnat. To se v projednávaném případě nestalo a tuto skutečnost je třeba krajskému soudu vytknout. S ohledem na výsledky provedeného dokazování však nemá Ústavní soud za to, že by uvedené svědectví mohlo jakkoliv zvrátit právní postavení stěžovatelky. Je tomu tak proto, že v řízení před soudem byla slyšena celá řada svědků, z jejichž výpovědi vyplynulo, že manželství stěžovatelů bylo velmi "živé", nicméně nebylo prokázáno, že by bývalý manžel během řešení vzájemných konfliktů působil na stěžovatelku právě v tom smyslu, aby na něj sporné nemovitosti darovací smlouvou převedla. V její prospěch vypovídali pouze její příbuzní a kamarádka, kteří se o důvodech převodu nemovitostí dověděli zprostředkovaně právě od stěžovatelky. Stěžovatelka navíc k navržené svědkyni neuvedla nic bližšího, než její jméno a adresu v Itálii. Krajský soud v souvislosti se stěžovatelkou popsaným skutkovým dějem přiléhavě poukázal na skutečnost, že darovací smlouva byla podepsána u advokáta nebo že k napadení samotného převodu došlo až po dvanácti letech od podpisu darovacích smluv, což samo o sobě tvrzení stěžovatelky znevěrohodňuje.
Poukazuje-li stěžovatelka na to, že v soudním řízení nebylo dostatečně vypořádáno, zda je soud vázán svým původním rozhodnutím, které bylo sice zrušeno nadřízeným soudem, avšak ze zcela jiného důvodu, než pro který se v novém rozhodnutí soud odchýlil od svého původního názoru, lze ji zcela odkázat na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stejně tak lze učinit i v souvislosti s námitkou týkající se poučovací povinnosti odvolacího soudu podle §118a o. s. ř.
Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Obecné soudy se danou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně souladné a není důvod je zpochybňovat.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu