ECLI:CZ:US:2021:1.US.3527.20.1
sp. zn. I. ÚS 3527/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. M., zastoupeného JUDr. Petrem Živnůstkou, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 225, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2020 č. j. 5 Tdo 864/2020-3487, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. 4 To 9/2020 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 49 T 7/2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) trestního zákoníku a zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že se trestní soudy nevypořádaly s tvrzeními a skutečnostmi, které v průběhu řízení uváděl, upřednostňovaly důkazy svědčící v jeho neprospěch a na důkazy svědčící v jeho prospěch nebraly zřetel. Podle něj založily extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry. Tvrdí, že nalézací a odvolací soud rozhodovaly formalisticky, jednotlivá zjištění vytrhávaly z kontextu a nepřípustně "slovíčkařily". Zdůrazňuje, že zjištění o neprovedení písemného dotazníkového šetření nemůže vést k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty dotačního podvodu, jelikož se nejedná o údaj, který by jakkoli ovlivnil přidělení či nepřidělení dotace. Napadá závěr Vrchního soudu v Praze, že svým jednáním měl navodit dojem, že proběhlo písemné dotazníkové šetření, neboť to není součástí výroku o vině. Upozorňuje na skutečnost, že vztah oznamovatelů M. a M. k němu je značně vyhrocený vzhledem k předchozím událostem, a M. navíc o projektu neměl žádné informace. Závěr trestních soudů o důvěryhodnosti výpovědí těchto oznamovatelů považuje za rozporný se základními zásadami trestního řízení a zásadou in dubio pro reo.
Stěžovatel připomíná, že nebylo jeho povinností, aby v trestním řízení prokázal, že dotazníkové řízení proběhlo. Extrémní nesoulad spatřuje rovněž v argumentaci a posouzení otázky hospodářské situace v členských firmách České asociace odpadového hospodářství a s tím související existence cílové skupiny. Zdůrazňuje, že dvě ze společností připustily, resp. nevyloučily provedení dotazníkového šetření, a na základě toho považuje za libovůli trestních soudů, pokud dovodily, že stěžovatel v žádosti o dotaci uvedl nepravdivé skutečností právě ve vztahu k otázce dotazníkového šetření. Rozporuje též závěr, že na straně České asociace odpadového hospodářství vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 764 588,08 Kč. Tvrdí, že v rámci trestního řízení došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, což dovozuje z toho, že v rámci různých dotačních projektů vykazuje množství již schválených a přidělených dotací chybovost, přičemž žadatelé nejsou stíhání či odsouzeni.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci své obhajoby. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním rozporu s vykonanými důkazy (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Za stěžejní okruh námitek stěžovatele lze považovat ty, které souvisejí s dotazníkovým šetřením, jehož provedení podle výroku odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze vyplývalo z materiálu Analýza cílových skupin, který stěžovatel přikládal k žádosti o finanční oporu z Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost, což mělo představovat nepravdivý údaj uvedený v této žádosti, neboť takové dotazníkové šetření ve skutečnosti neproběhlo. Ústavní soud v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), v němž jsou komplexně a přehledně shrnuty argumenty, jimiž byla uvedená skupina stěžovatelových námitek spolehlivě vyvrácena (srov. č. l. 13-19 usnesení vrchního soudu).
Zde bylo vysvětleno, že z hlediska trestní odpovědnosti stěžovatele není podstatné, že dotazníkové šetření nebylo v rámci řízení o přidělení finanční podpory povinné, jak stěžovatel zdůrazňuje. Rozhodující roli totiž hrála skutečnost, že materiál Analýza cílových skupin předkládaný stěžovatelem v rámci tohoto řízení vytvářel dojem, že vychází z provedení dotazníkového šetření, přičemž provedení tohoto šetření bylo doloženo i formulářem dotazníku. Vrchní soud rovněž vysvětlil, proč Analýza cílových skupin vzbuzuje dojem, že vychází z uvedeného dotazníkového šetření (srov. č. l. 14 usnesení vrchního soudu). Zcela neopodstatněná se v tomto směru jeví námitka stěžovatele, že ve výroku o vině se nehovoří o písemném dotazníkovém šetření, neboť pro závěr o vině bylo rozhodující, že dotazníkové šetření neproběhlo vůbec (bez ohledu na formu). Z tohoto důvodu bylo zcela irelevantní (jak ostatně podotknul na č. l. 15 svého usnesení i vrchní soud), že principiálně nic nebránilo tomu, aby dotazníkové šetření proběhlo i v ústní formě; v dané věci bylo totiž podstatné to, že neproběhlo vůbec. Na stejném místě svého usnesení pak vrchní soud objasnil, že nepravdivé bylo i tvrzení stěžovatele o existenci cílové skupiny, neboť ta s ohledem na nikoli nepříznivou hospodářskou situaci ve skutečnosti neexistovala. Tento závěr vyplynul ze zpráv a účetnictví většiny společností, o něž se v této souvislosti mělo jednat (dále k tomu srov. č. l. 80 rozsudku Městského soudu v Praze).
Jestliže stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že dvě z těchto společnostÍ připustily, resp. nevyloučily provedení dotazníkového šetření, odkazuje Ústavní soud na č. l. 77-79 rozsudku Městského soudu v Praze, z nějž vyplývá, že celkem 44 společností poskytlo písemné vyjádření k otázce, zda u nich v letech 2011 a 2012 stěžovatel prováděl osobní ústní dotazování či telefonické šetření zaměřené na budoucí vývoj v oblasti odpadového hospodářství, přičemž ani jedna z těchto společností provedení takového šetření nepotvrdila, pouze ojediněle společnosti s poukazem na značný odstup času provedení šetření nevylučovaly. Za těchto okolností podle Ústavního soudu v žádném případě nelze závěr trestních soudů, že dotazníkové šetření vůbec neproběhlo, považovat za projev jejich libovůle a důsledek nerespektování principu in dubio pro reo.
Pokud jde o výpovědi svědků M. a M., jejichž věrohodnost stěžovatel zpochybňuje, odkazuje Ústavní soud především na č. l. 18 usnesení vrchního soudu, kde byla tato námitka vyvrácena, mj. s odůvodněním, že závěr o vině stěžovatele nebyl na výpovědích těchto svědků založen. Ústavní soud k tomu v obecné rovině dodává, že ani případný negativní vztah svědka k obžalovanému neznamená, že by výpověď takového svědka měla být a priori považována za nevěrohodnou, tj. že by přiznání vyššího stupně věrohodnosti takové výpovědi kolidovalo se základními zásadami trestního řízení a principem in dubio pro reo, jak tvrdí stěžovatel.
Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani tvrzení stěžovatele, že otázka provedení či neprovedení dotazníkového šetření nepředstavovala okolnost, která by mohla ovlivnit přidělení či nepřidělení dotace. Opět lze odkázat na usnesení vrchního soudu (č. l. 18-21), kde byl přesvědčivě vysvětlen závěr trestních soudů, že vyvolání dojmu o provedeném dotazníkovém šetření naopak představovalo jeden z důležitých aspektů při rozhodování o přidělení dotace, neboť Analýza cílových skupin a zdůvodnění potřebnosti projektu (která měla být podpořena právě dotazníkovým šetřením) mělo stěžejní význam pro zhodnocení a schválení dotace.
Žádné pochybení neshledal Ústavní soud ani ve způsobu, jakým trestní soudy dospěly k závěru, že na straně stěžovatele vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 764 588,08 Kč, které je povinen vydat České asociaci odpadového hospodářství. Toto obohacení vzniklo v důsledku toho, že Česká asociace odpadového hospodářství vrátila Ministerstvu práce a sociálních věcí dotaci poskytnutou v uvedené výši, a to na místo stěžovatele, čím na její straně vznikl úbytek majetku. Tvrzení stěžovatele, že by se měly započítat veškeré nákladové a daňové položky, není nijak blíže vysvětleno, a jeví se jako nelogické. Uvedená částka totiž přesně odpovídá vyplacené dotaci a obnosu, jenž byl Českou asociací odpadového hospodářství vrácen, takže neexistuje žádný důvod ji snižovat.
Ústavní soud konečně musí odmítnout i argument stěžovatele, že jiní žadatelé o dotaci v podobných případech nebyli stíháni. Jednak takové tvrzení není pravdivé a jednak nemůže mít přímý vliv na řešení trestní věci stěžovatele. Jeho jednání totiž naplnilo všechny formální znaky trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie a o neexistenci škodlivosti takového jednání pro společnost (a tedy o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku) nelze vůbec uvažovat, a to zejména vzhledem k výši způsobené škody.
Ústavní soud uzavírá, že skutkové ani právní závěry trestních soudů nejsou v rozporu s provedeným dokazováním. Trestní soudy se neuchýlily k formalistickému posuzování předmětné trestní věci ani k žádnému "slovíčkaření", jak tvrdí stěžovatel, ani jinak svým postupem nezasáhly do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu