ECLI:CZ:US:2021:1.US.3565.20.1
sp. zn. I. ÚS 3565/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. D., t. č. Vazební věznice, Ostrava 1, zastoupeného Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2020, č. j. 0 Nt 16142/2020-12, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2020, č. j. 47 To 66/2020-32, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 8, čl. 10, čl. 36 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
V souvislosti s trestním stíháním stěžovatele pro jednání právně kvalifikované jako zločin podvodu dle §209 odst. 1 a 4 písm. d) tr. z. byl stěžovatel usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2020, č. j. 0 Nt 16142/2020-12, vzat do vazby z důvodu vyplývajícího z §67 písm. a) tr. ř. Proti tomuto unesení si stěžovatel podal stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 12. 11. 2020 tak, že ji zamítl.
Obě rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností, neboť má za to, že nebyla dána důvodná obava, že by mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Stěžovatel se již 30 let zdržuje na stejné adrese, kde řádně přebírá veškeré písemnosti a je kontaktní pro orgány činné v trestním řízení a vždy se řádně dostavuje k jednotlivým úkonům před policejním orgánem i před soudem. Na stejné adrese se dlouhodobě zdržuje i jeho družka a jeho dvě děti. V blízkosti pak bydlí jeho sestra a nevlastní matka, s nimiž má pevné vazby. Podle stěžovatele není dán žádný poznatek nebo jiná konkrétní skutečnost, že by chtěl uprchnout nebo se skrývat. Stěžovatel věděl o vytýkaném jednání od února 2020, a přesto se nepokusil uprchnout či skrývat. Pokud obecné soudy dovodily, že má stěžovatel evidentní vazby na zahraničí, pak tyto domněnky nevycházely z žádných provedených důkazů. Pro posouzení je irelevantní, že se družka stěžovatele v době zadržení nacházela ve Švédsku, neboť stěžovatel se zde nenacházel a ani se nepřipravoval vycestovat. Nejsou přitom dány žádné konkrétní okolnosti, které by svědčily o opaku. Stejně tak nebyly předloženy důkazy, že by stěžovatel někdy byl ve Švédsku nebo mimo Evropu. V Polsku je na stěžovatele vydán evropský zatýkací rozkaz a ten tak nemá reálnou možnost vycestovat. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2183/12 musí soudy odůvodnit hodnocením konkrétních skutečností, které svědčí o tom, že se obviněný bude skrývat nebo uprchne. Stěžovatel má v ČR zřízen dlouhodobě trvalý pobyt a v minulosti se trestnímu stíhání nikdy nevyhýbal. Odvolací soud toliko zopakoval závěry nalézacího soudu, aniž by se jakkoliv zabýval námitkami stěžovatele. Vazba je jedním z nejzávažnějších zásahů do práv obviněného a měla by být ukládána jen ve výjimečných a odůvodněných případech, což se v projednávaném případě nestalo.
III.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud opakovaně uvádí, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Ústavní soud připomíná, že každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353) a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007].
Předně je ale třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 1528/14 ze dne 18. 9. 2014].
Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379)]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod v návaznosti na §125 trestního řádu). Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění, v němž absentuje odkaz na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů.
Podle §67 písm. a) trestního řádu smí být obviněný vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest.
Podle napadených rozhodnutí je stěžovateli kladeno k tíži, že se v období od září 2011 do prosince 2019 v postavení spolupachatele podílel na podvodném jednání, které spočívalo v tom, že jeho družka - spoluobviněná D. D. - předstírala závažné duševní onemocnění, na základě čehož jí i obviněnému byly vypláceny nejrůznější sociální dávky, jimiž se obohacovali, ačkoliv ve skutečnosti spoluobviněná závažnými poruchami zdraví netrpěla, což stěžovatel věděl a prostřednictvím sociálního systému měl z takového jednání prospěch. Důvodné podezření vyvozují obecné soudy z řady listinných důkazů, v nichž jsou zdokumentovány žádosti stěžovatele o sociální dávky. Takto zdůvodněné podezření ze spáchání trestného činu považuje Ústavní soud za řádné.
Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy řádně nezdůvodnily svoji obavu z toho, že by se mohl vyhýbat trestnímu stíhání, nelze mu dát zapravdu. Okresní soud v napadeném usnesení přednesl konkrétní poznatky, že obviněný má vazby v zahraničí, neboť spoluobviněná pobývá u své rodiny ve Švédsku, kde je i s dcerami stěžovatele. Svoji nejbližší rodinnou vazbu má tak stěžovatel mimo ČR. Ve Švédsku navíc žije matka spoluobviněné a její bratr, z čehož okresní soud dovodil možnost vytvoření zázemí stěžovatele v zahraničí. Dále vyšel okresní soud ze sdělení, které podal stěžovatel úřadu práce dne 24. 7. 2019, podle něhož odjíždí s obviněnou do ciziny a vrátí se až za 6 týdnů, přičemž následně u úřadu práce uvedl, že pobýval ve Švédsku (v rozhodné době byla přitom spoluobviněná vazebně zajištěna na Slovensku). Okresní soud tak nepovažoval stěžovatelem přednesená tvrzení za věrohodná. Podle zjištění soudů není stěžovatel vázaný v ČR ani pracovně a ani majetkově, přičemž má blízké vazby na zahraničí, o čemž svědčí nejen jeho občanství USA, ale též jeho trestá činnost spojená se zahraničím (Polsko, Rakousko). Obecné soudy považovaly vyjádření stěžovatele za rozporuplná, z čehož dovodily jeho nevěrohodnost.
Dle Ústavního soudu jak soud prvního stupně, tak stížnostní soud, řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily svá rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby. Při hodnocení skutečností dokládajících existenci vazebních důvodů dle §67 písm. a) tr. ř., rozhodující soudy zohlednily konkrétní okolnosti případu a svá rozhodnutí řádně a pečlivě odůvodnily, přičemž Ústavní soud nemá, co by tomuto jejich postupu mohl vytknout. Ústavní soud neshledal námitky stěžovatele důvodnými, neboť k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo.
Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu