ECLI:CZ:US:2021:1.US.3567.20.1
sp. zn. I. ÚS 3567/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. K., t. č. ve Vazební věznici Olomouc, zastoupeného JUDr. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Prostějov, Palackého 151/10, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 5. 11. 2020 č. j. 6 To 337/2020-769 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 12. 10. 2020 č. j. 4 T 148/2020-726, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu ve Zlíně, kterým bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy se omezily pouze na odůvodnění přetrvávající existence důvodu tzv. předstižné vazby uvedeného v §67 písm. c) trestního řádu, nicméně neuvedly, proč není možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Uvádí, že trestním soudům navrhoval nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu či uložením předběžného opatření podle §73 odst. 1 písm. d) trestního řádu. Má za to, že z rozhodnutí trestních soudů není seznatelné, proč v jeho případě není možné použít jiný méně invazivní prostředek než vazbu. Z rozhodnutí podle něj nevyplývá reflektování změn v průběhu času, zejména jeho aktuálního zdravotního stavu v souvislosti s možným odpadnutím závislosti na drogách. Trestní soudy podle jeho mínění nezohlednily, že by v případě propuštění z vazby byl pravděpodobně pod větším dohledem policie, tudíž by pro něj obchodování s drogami bylo více riskantní.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu, jakož i pro posuzování (ne)splnění podmínek pro nahrazení vazby některým z opatření předvídaných v §73 trestního řádu. Pro aplikaci těchto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli v jeho přesvědčení, že trestní soudy nevysvětlily, proč v jeho případě nepřichází v úvahu nahrazení předstižné vazby jiným opatřením. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ve svém usnesení (srov. č. l. 3) připustil, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") výslovně nerozvedl, proč neshledal možnost nahrazení vazby jiným opatřením. Krajský soud ovšem zároveň konstatoval, že tyto důvody jsou z podstaty rozhodnutí okresního soudu zřejmé.
Ústavní soud se s tímto názorem ztotožňuje. Okresní soud totiž na č. l. 2 svého usnesení podrobně vysvětlil, že stěžovatel je dlouhodobým uživatelem pervitinu a marihuany, po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se k užívání drog ihned vrátil a stíhané trestné činnosti se měl dopustit v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení, a to opět pro drogovou trestnou činnost. Již z těchto okolností je patrné, že pokud stěžovatel uvádí, že by se v případě svého propuštění z vazby další drogové trestné činnosti vyvaroval, neboť by to pro něj představovalo zvýšené riziko, nelze to považovat za důvěryhodné tvrzení.
Okresní soud dále reagoval na tvrzení stěžovatele, že je po pěti měsících ve vazbě již zbaven své závislosti na drogách. Připomněl, že vazební věznice je izolované prostředí, které poskytuje výrazně menší množství stimulů než běžný život na svobodě. A stěžovatel v minulosti strávil ve výkonu trestu odnětí svobody 12 měsíců a přesto se k užívání drog vrátil. Je tedy zřejmé, že trestní soudy neignorovaly změny, k nimž došlo v průběhu trvání vazby, jak tvrdí stěžovatel, pouze je hodnotily jinak, než by si stěžovatel přál.
Ústavní soud dále připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Musí proto přihlížet i k tomu, jak argumentaci týkající se nemožnosti nahrazení vazby jiným opatřením doplnil stížnostní soud. Ten se s návrhem stěžovatele na nahrazení vazby jiným opatřením vypořádal již explicitně. Na č. l. 3 svého usnesení totiž uvedl, že pokud stěžovatel navzdory předchozím možnostem, které mu byly dány, jakož i sankcím, jimiž na něj bylo působeno, nedokázal postupovat abstinenčním způsobem, a naopak se vydal cestou opakování trestné činnosti, jež byla vedena snahou se takto obohacovat, převyšuje závažnost obav z opakování trestné činnosti nad možností nahradit vazbu jiným opatřením. Ústavní soud neshledává v takové úvaze žádný prvek svévole a považuje ji za zcela racionální a opodstatněnou. Závěr krajského soudu, že nahrazení vazby jiným opatření ve stěžovatelově případě nelze považovat za dostatečný postup, je tedy jednoznačně a srozumitelně odůvodněn.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu