ECLI:CZ:US:2021:1.US.3581.20.1
sp. zn. I. ÚS 3581/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Třebíč, Bráfova tř. 52, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 24. 5. 2019 č. j. 113 C 13/2018-204, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2020 č. j. 15 Co 248/2019-259 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020 č. j. 23 Cdo 2211/2020-296, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 331 718 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 395 810 Kč s příslušenstvím (výrok II.).
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a výrok II., co do částky 206 874,48 Kč s příslušenstvím, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobě vyhověl, a co do částky 1 188 935,52 Kč s příslušenstvím, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně (výrok II.).
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ignorovaly zákaz obcházení zákona a zákaz řešit neoprávněnou fakturaci smluvního plnění jinak než institutem odpovědnosti za vady podle §1925 občanského zákoníku. Zásah do vlastnického práva spatřuje stěžovatel ve způsobu, jakým soudy posoudily otázku bezdůvodného obohacení za vyfakturované částky specifikované v napadených rozhodnutích.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatele v části, v níž směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II., jímž byla žaloba v částce 1 188 935,52 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je subjektivně nepřípustné, neboť touto částí výroku bylo rozhodnuto ve prospěch dovolatele.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani ve svých zbývajících částech. Ve vztahu k jednotlivým dovolacím námitkám stěžovatele uvedl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nejvyšší soud dále konstatoval, že ani další stěžovatelem předložená právní otázka týkající se účtování daně z přidané hodnoty u získaného bezdůvodného obohacení, nezakládá přípustnost dovolání, neboť na jejím posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dovolací soud se vyjádřil také k dalším námitkám stěžovatele obsaženým v jeho dovolání. Lze uzavřít, že Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, proč dovolání stěžovatele odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně-pobočka ve Valašském Meziříčí, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k tomuto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu