ECLI:CZ:US:2021:1.US.3593.20.1
sp. zn. I. ÚS 3593/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Kalouse, zastoupeného Mgr. Julii Filipovou, advokátkou, sídlem Nádražní 342, Horšovský Týn, proti usnesení a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. října 2020 č. j. 12 C 28/2020-49, č. j. 12 C 28/2020-54, za účasti Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2020, stěžovatel podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhuje zrušení označeného usnesení i rozsudku s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 3 odst. 1, odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv zejména v tom, že Okresní soud v Domažlicích (dále jen "okresní soud") vyhověl žalobě Bohumíra Hejdy (dále jen "žalobce") a uložil stěžovateli zaplatit částku 6 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10% p. a. od 16. 2. 2020 do zaplacení, vzájemnou žalobu o zaplacení částky 6 518 Kč vyloučil usnesením k samostatnému projednání a rozhodnutí, stěžovateli uložil nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 890 Kč. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívá v absenci odůvodnění rozhodnutí v rozporu s §157 občanského soudního řádu, kdy se okresní soud naprosto nevypořádal s námitkami stěžovatele a stejně tak neprovedl navržené důkazy výslechem svědků (rodičů stěžovatele a žalobce), aniž by soud tento svůj postup jakkoli odůvodnil. Okresní soud nesprávně posoudil nárok žalobce, když v rozporu s procesními pravidly neprovedl řádně dokazování bez koncentrace řízení, učinil nesprávné skutkové závěry a nesprávně právně věc posoudil a nespravedlivě rozhodl.
3. Postupem okresního soudu bylo zasaženo do základního práva na soudní ochranu stěžovatele, stěžovatel nemá možnost uplatnit řádný opravný prostředek, protože mu to §202 odst. 2 občanského soudního řádu neumožňuje, a proto navrhuje, aby rozhodnutí napadená ústavní stížností byla nálezem Ústavního soudu zrušena.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů.
7. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého, pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkumné řízení, což v obecné rovině není v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. Úmluvy, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížností jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe jde například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti [nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18 (N 176/91 SbNU 205)].
8. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal a z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že okresní soud se celou věcí řádně zabýval. Okresní soud dospěl k závěru dle zjištěného skutkového stavu, že žaloba o vrácení částky 6 000 Kč s příslušenstvím byla podána důvodně. Žalobce uzavřel s žalovaným stěžovatelem smlouvu o nájmu bytu na dobu určitou do 31. 12. 2019, dle ujednání ve smlouvě a shodném tvrzení stran byla uhrazena kauce - jistota dle §2254 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen "občanský zákoník"), proto nárok žalobce byl nesporný a okresní soud žalobě vyhověl. Z odůvodnění rozhodnutí vyplynulo dle §2254 odst. 2 občanského zákoníku, že při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci, započte si přitom, co mu nájemce z nájmu dluží. Předáním peněžních prostředků pronajímateli se stává pronajímatel jejím vlastníkem a nájemci vzniká pohledávka na vrácení, která musí být uspokojena v poslední den nájmu. Protože jistota byla mezi pronajímatelem a nájemcem ujednána a zaplacena, mohl pronajímatel započíst pohledávky, které mu nájemce dluží z nájmu ke dni skončení nájemního vztahu, ale žalobce nic stěžovateli nedlužil, proto okresní soud žalobě vyhověl a přiznal mu i požadované příslušenství.
9. Stěžovatel uplatnil vzájemný nárok na zaplacení nájemného za leden 2020, protože žalobce v tuto dobu předmětný byt neoprávněně užíval a požadoval i úhradu nákladů za otop dle jejich ústní dohody. Okresní soud dospěl k závěru, že v souvislosti s ukončením nájmu bytu stěžovatel neprovedl vyúčtování. Pokud stěžovatel požadoval zaplacení částky 6 518 Kč, nemohlo se jednat o nájem, ale mohl uplatnit zaplacení požadované částky pouze z titulu bezdůvodného obohacení, a to ve výši, kterou by prokázal. Okresní soud vzhledem k tomu, že bylo sporné, že žalobce byt užíval po 31. 12. 2019 a v jakém rozsahu, stejně tak, že by měl hradit nějaké náklady na otop, když nebylo stěžovatelem provedeno vyúčtování, rozhodl o vyloučení k samostatnému projednání a rozhodnutí dle §112 odst. 2 občanského soudního řádu. Je přitom nesporné, že stěžovatel je účastníkem řízení a tedy bude i disponovat se všemi svými procesními právy a bude mít možnost uplatnit svoje peněžní nároky vůči žalobci v samostatném řízení.
10. Ústavní soud uzavírá, že stěžovateli se v soudním řízení nepodařilo prokázat, že by k vyúčtování po skončení nájmu bytu došlo, a proto se tímto nárokem nemohl okresní soud zabývat. Okresní soud svá rozhodnutí odůvodnil v souladu s §157 občanského soudního řádu a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení. Jistou relevanci lze přiznat námitce stěžovatele, že odůvodnění rozsudku je příliš stručné.
11. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem a vedenou v rovině práva podústavního. Stěžovatel ? nepřípadně ? předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
12. Závěry uvedené v napadených rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu a v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadená rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněná v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
13. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu