ECLI:CZ:US:2021:1.US.3607.20.1
sp. zn. I. ÚS 3607/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ludvíka Kohoutka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2016, č. j. 250 C 96/2014-123, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2018, č. j. 44 Co 563/2016-187, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 30 Cdo 2127/2020-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 12. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel se v pozici žalobce a) domáhal žalobou po žalované České republice zaplacení částky 175.000 Kč s příslušenstvím. Žalobce b) [syn žalobce a)] se domáhal na žalované stejné částky, a to s tím, že žalobce b) byl oprávněným v exekučním řízení a žalobce a) vystupoval v tomto exekučním řízení též jako účastník exekučního řízení a jako zástupce žalobce b). Jednalo se o exekuci, kterou soud nařídil usnesením Městského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2003, č. j. 69 Nc 1205/2003-9. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Lubomír Zálešák. U soudního exekutora byla exekuce vedena pod sp. zn. EX 65/03. Žalobci uvedli, že exekuční řízení bylo postiženo průtahy a trvalo déle než 11 let.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl Městský soud v Brně tak, že žalobu ve vztahu ke stěžovateli zamítl (výrok I.) a ve vztahu k žalobci b) konstatoval porušení práva na přiměřenou délku řízení (výrok II.). Výroky III. a IV. rozhodl městský soud o nákladech řízení.
O podaném odvolání rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně tak, že žalobu soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil. Výrokem II. odvolací soud upravil formulaci výroku II. nalézacího soudu a následně rozhodl též o nákladech řízení.
Podané dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel vytkl obecným soudům, že zamítly jeho nárok s tím, že mezi ním a žalovanou nevznikl závazkový vztah z náhrady škody. Soudy svůj závěr odůvodnily pouze tím, že stěžovatel nebyl v posuzovaném řízení účastníkem. Stěžovatel uvedl, že s ohledem na faktické vymožení výživného od matky nezletilého syna byl více majetkově zatížen, neboť musel chybějící výživné od matky suplovat. Dále má stěžovatel za to, že jej soudní řízení psychicky poznamenalo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto se postavením stěžovatele v řízení před obecnými soudy řádně zabývaly. Již nalézací soud poukázal na skutečnost, že účastníkem exekučního řízení byl syn stěžovatele, tedy nikoli sám stěžovatel. Ten vystupoval toliko v roli zákonného zástupce. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice naznačil, že v důsledku včasného neprovedení exekuce se dostával do tíživé situace, nicméně toto jej ještě nečiní samo o sobě účastníkem řízení. Ústavní soud tímto nesnižuje zásluhu stěžovatele na zajištění výživy nezletilého, a to zvláště v situaci, kdy matka neplnila výživné ani v jeho minimálně stanovené výši.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu