ECLI:CZ:US:2021:1.US.3950.19.1
sp. zn. I. ÚS 3950/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti P. P., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Vlastimilem Němcem, advokátem se sídlem Kadaňská 3550, 430 03 Chomutov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 56/2019 ze dne 9. 9. 2019 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 3 T 21/2013-1340 ze dne 30. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Krajský soud v Plzni zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v jeho trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 3 T 21/2013 jako nedůvodný. Následnou stížnost proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodnou zamítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že závěry soudů jsou předpojaté a nepřezkoumatelné. Soudům zejména vytkl jejich úvahu o tom, že dodatečné prohlášení poškozeného, které bylo předloženo a hodnoceno jako důkaz v trestní věci svědka, bylo vyhotoveno tzv. na objednávku odsouzených či jejich obhájců. Stěžovatel je dále přesvědčen, že zmíněné prohlášení jednoho z poškozených je důvodem pro povolení obnovy, jelikož se jedná o důkazní prostředek soudu dříve neznámý, jenž je navíc sám o sobě schopen docílit jiného rozhodnutí o jeho vině či trestu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní nedostatek v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu se podává, že stěžovatel napadl rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení blanketní stížností, a to prostřednictvím svého obhájce do protokolu o veřejném zasedání, aniž by ji ovšem dále doplnil bližším odůvodněním. Stěžovatel proti tomuto procesnímu závěru stížnostního soudu v ústavní stížnosti nijak nebrojí, pročež jej Ústavní soud považuje za nesporný. Odtud ovšem plyne, že za této situace nelze vrchnímu soudu vytýkat nepřezkoumatelnost či strohost odůvodnění, neboť stížnost mohl posoudit jen na pozadí stěžovatelem uplatněné argumentace v návrhu na povolení obnovy řízení a úvah soudu prvního stupně vyjádřených ve stížností dotčeném zamítavém usnesení. Tato skutečnost má nadto své důsledky i pro nynější řízení o ústavní stížnosti. Stěžovatel řádně nevyužil procesní prostor, který se mu v řízení o stížnosti nabízel, k ochraně svých práv. Nepředestřel-li totiž vrchnímu soudu důvody, které nyní uvádí v ústavní stížnosti, nedostal stížnostní soud příležitost se s nimi patřičně vypořádat, a proto na jeho rozhodnutí nelze pohlížet jako ústavně nekonformní. Ve světle požadavku na (nejen formálně řádné, nýbrž i věcné) vyčerpání procesních prostředků je tedy argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti v rámci řízení o ní nepřípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud přesto pokládá za vhodné nad rámec řečeného podotknout, že závěr soudů o nezpůsobilosti nabídnutého důkazního prostředku dosíci povolení obnovy v trestní věci stěžovatele nelze pokládat za ústavně nekonformní. Nelze totiž přehlédnout, že jednak soudy rozhodující o povolení obnovy nejsou vázány závěry stran hodnocení důkazů v jiné trestní věci (vázány jsou toliko případným pravomocným rozhodnutím o vině a trestu), jednak ani soud posuzující vzpomínané prohlášení jednoho z poškozených pro účely trestního řízení svědka vypovídajícího v trestní věci stěžovatele nedospěl k závěru o pravdivosti tohoto prohlášení. Pouze na jeho základě ve spojení s dalšími důkazy usoudil na pochybnosti o tom, zda poškození v trestní věci stěžovatele hovořili ohledně počátku konfliktu pravdu. Předmětné prohlášení pak sehrálo, ovšem nikoli samo o sobě, ale ve spojení s dalšími okolnostmi, roli v tam řešené trestní věci potud, že soud dotčeného poškozeného v postavení obžalovaného zprostil obžaloby, neboť usvědčení z přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku vyžadovalo vysoký stupeň jistoty (a nikoli jen podezření), že jeho svědectví v trestní věci stěžovatele bylo nepravdivé. V tomto ohledu se obžalobě zcela nezdařilo vyvrátit argumenty obhajoby, pročež soud s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo rozhodl zprošťujícím výrokem.
Naproti tomu v nynější věci zvláště krajský soud hodnotil širší kontext nově se objevivšího prohlášení poškozeného, v němž se poškozený fakticky doznává ke křivé výpovědi. Vyzdvihl skutečnost, že toto prohlášení bylo učiněno na Ukrajině před ukrajinským notářem, a poškozený tak nebyl poučen o trestních následcích křivé výpovědi dle českého práva. Bez povšimnutí neponechal ani to, že poškozený měl utrpět úraz hlavy (objektivizovaný lékařskou zprávou), v důsledku něhož pozbyl vědomí, neboť si dále nic nevybavil, s čímž však obsah jeho nového prohlášení kontrastuje. Takové kritické hodnocení nově předloženého důkazního prostředku ze strany krajského soudu má své racionální opodstatnění, a nelze v něm spatřovat prvek ústavně zapovězené libovůle. Na druhou stranu je nutné přisvědčit stěžovateli, že vyjádření krajského soudu o tom, že prohlášení poškozeného bylo vyhotoveno účelově na objednávku odsouzených či jejich obhájců, představuje silný výrok, pro který v daném případě schází jednoznačný objektivní podklad, a proto nebylo namístě. To samozřejmě neznamená, že by soud nemohl vyslovit podezření, domnívá-li se, že na něj lze z různých indicií usuzovat, nikoli ovšem natolik kategorickou formulací, jak to učinil v souzené věci. Uvedené ovšem nic nemění na závěru, že přístup krajského soudu k nově označenému důkaznímu prostředku jako celek nevybočil z kautel spravedlivého procesu.
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu