ECLI:CZ:US:2021:1.US.4.21.1
sp. zn. I. ÚS 4/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti PQS Phoenix, SE, se sídlem Na Roudné 443/18, 301 00 Plzeň, zastoupené Kateřinou Rulfovou, advokátkou se sídlem Rohanské nábřeží 657/7, 186 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 188/2020-742 ze dne 29. 10. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí (ve výrocích II. a III.), jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 3 C 175/2009-727 ze dne 1. 7. 2020 zamítl žalobu stěžovatelky na zrušení práva odpovídajícího věcnému břemeni chůze a jízdy přes blíže specifikovaný pozemek v katastrálním území Rakovník, zřízené ve prospěch žalované obchodní společnosti smlouvou o věcném břemenu. Dále okresní soud zrušil za náhradu ve výši 1 Kč právo odpovídající věcnému břemeni chůze a jízdy oběma směry za účelem užívání, údržby a oprav kanalizace dle příslušného geometrického plánu, které bylo rovněž zřízeno ve prospěch žalované předmětnou smlouvou o věcném břemenu. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl okresní soud tak, že právo na jejich náhradu žádnému z nich nepřiznal. Ohledně nákladů řízení státu v podobě znalečného soud uložil stěžovatelce i žalované, a to každé zvlášť, uhradit částku ve výši 14 783 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Všechny nákladové výroky rozsudku nalézacího soudu napadla stěžovatelka odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením tak, že odmítl odvolání v části směřující proti výroku, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit na nákladech řízení státu výše uvedenou částku představující znalečné, neboť tento výrok se stěžovatelky nedotýká, a proto k podání odvolání stěžovatelka postrádala subjektivní legitimaci. Ve zbývajících napadených nákladových výrocích odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudů o tom, že žaloba byla podána důvodně až od okamžiku její opravy, neboť do té doby, jak konstatoval Nejvyšší soud, byl žalobní návrh neurčitý, a proto i nedůvodný. Neurčitost žaloby dle názoru stěžovatelky nelze zaměňovat s její nedůvodností, neboť neurčitost žaloby je její vadou, k jejímuž odstranění je soud povinen žalobce vyzvat. Dovolací soud dle ní ve svém rozhodnutí konstatoval, že taková úprava petitu žaloby není její změnou, neboť podstata sporu zůstává stejná. Jestliže tedy odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil bez dalšího rovnítko mezi neurčitostí žaloby a její nedůvodností, poškodil ji na jejím právu na spravedlivý proces. Tuto argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by byl krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vybočil z kautel spravedlivého procesu. Argumentaci stěžovatelky, dle níž nelze směšovat neurčitost a nedůvodnost žalobního nároku, Ústavní soud v poměrech souzené věci nepřisvědčil. Nelze totiž přehlédnout, že zamítnutí žalobního návrhu, aby byla žalované uložena povinnost zdržet se jízdy na dotčeném pozemku motorovými vozidly (obecně, event. vozidly blíže vymezeného typu), nalézacím soudem a jeho potvrzení soudem odvolacím v jejich původních rozhodnutích shledal Nejvyšší soud důvodným potud, že nebyl-li ve smlouvě o zřízení věcného břemena specifikován druh vozidel, kterými lze právo cesty vykonávat, nemohla se stěžovatelka domáhat jeho vymezení, byť i negativního, a nemohla tak žádat zákaz jízdy motorovými vozidly. Nejvyšší soud však k tomu poznamenal, že naopak je možné se domáhat zápůrčí žalobou vybočení z cesty, která byla geometrickým plánem (jenž je součástí smlouvy o věcném břemenu) vyznačena, jelikož v takovém případě jde o užívání zatíženého pozemku ve větším než sjednaném rozsahu, a tím i o zásah do vlastnického práva těch, kteří jsou vlastníky zatíženého pozemku. Tomu ovšem konstrukce žalobního petitu dle dovolacího soudu neodpovídala. V té spojitosti pak Nejvyšší soud nastínil dvě možné varianty, jak lze dosíci toho, aby žalobní návrh (petit) odpovídal zákonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1379/2012-364 ze dne 11. 9. 2013).
Z právě uvedených vývodů Nejvyššího soudu má Ústavní soud za to, že neurčitost zmíněného žalobního návrhu nelze pokládat za vadu, k jejíž opravě měla být stěžovatelka vyzvána již předsedou senátu (samosoudcem) nalézacího soudu ve smyslu §43 občanského soudního řádu. Uvedené zákonné ustanovení dopadá na zřejmé neurčitosti, nikoli ty, které fakticky vyšly najevo až v souvislosti s právním posouzením dovoláním předestřených otázek. Ostatně stěžovatelka do doby přijetí citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu na svém vlastním žalobním petitu ničeho neurčitého neshledávala. Za situace, kdy k "úpravě žaloby" stěžovatelku doslova navedl právě až dovolací soud, nelze nyní odvolacímu soudu rozhodujícímu o nákladech řízení celého sporu vytýkat nepřiměřenost úvahy o tom, že je třeba (ne)úspěch stěžovatelky stran daného žalobního nároku rozlišit do fáze před úpravou žaloby a po ní. Takové hodnocení se sice může jevit přísným, nejedná se však o zjevnou nespravedlnost, jejíž náprava by vyžadovala kasační zásah Ústavního soudu. Úprava žaloby, resp. jejího petitu má svůj nikoli jen formální význam nejen pro případný výkon rozhodnutí, nýbrž skýtá v sobě i důležité vodítko, dle něhož žalovaná strana volí prostředky na svoji obranu, tedy má širší dopady na spravedlivé řízení jako celek. Tímto prizmatem je třeba na rozložení úspěchu a neúspěchu obou stran v této soudní při také pohlížet.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, pročež stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu