ECLI:CZ:US:2021:1.US.558.21.1
sp. zn. I. ÚS 558/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Davida Vaška, zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem sídlem v Praze 1, Spálená 84/5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1050/2019-229 ze dne 25. 11. 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 291/2018-198 ze dne 30. 10. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Petra Moravce, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení 705 143 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za to, že vedlejší účastník jako advokát stěžovatele podal vadné dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") č. j. 19 Co 685/2012-906 ze dne 26. 9. 2013. Předmětem projednávané věci u krajského soudu bylo plnění ze smlouvy o dílo. Podle stěžovatele byl rozsudek krajského soudu ze dne 26. 9. 2013 v rozporu s (v dané věci dříve vydaným) rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 3457/2012-816 ze dne 5. 2. 2013. Vedlejší účastník sice dovolání za stěžovatele podal, to však bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 707/2014-951 ze dne 5. 5. 2014 z důvodu, že v dovolání nebylo uvedeno, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustností dovolání, a namísto toho bylo pouze odkázáno na §237 občanského soudního řádu.
3. Nalézací soud rozsudkem č. j. 28 C 119/2016-162 ze dne 3. 5. 2018 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnosti zaplatit stěžovateli 347 496,50 Kč s příslušenstvím; ve zbývající částce žalobu stěžovatele zamítl. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že spočívá-li ve sporu o náhradu škody způsobené advokátem pochybení advokáta v tom, že jím podané dovolání nesplňovalo zákonné náležitosti, musí soud předběžně posoudit jak případný výsledek dovolacího řízení, kdyby dovolání bylo podáno řádně, tak případný výsledek řízení následujícího po zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí. Nalézací soud dále uvedl, že krajský soud odůvodnil své zamítavé rozhodnutí ze dne 26. 9. 2013 co do částky 62 968,50 Kč (odpovídající smluvní pokutě za období od 24. 3. 2003 do 30. 11. 2003 nárokované z titulu nepředání díla ve sjednaném termínu) tak, že je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku přiznat stěžovateli nárok na smluvní pokutu po 24. 3. 2003, neboť od tohoto dne již stěžovatel zhotoviteli neumožnil dílo řádně dokončit a protokolárně předat. Stěžovatel dopisem ze dne 24. 3. 2003 po zhotoviteli ukončení díla dále nepožadoval a namísto toho se domáhal finanční náhrady za vady a nedostatky díla. Podle nalézacího soudu se krajský soud tímto závěrem odchýlil od závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 5. 2. 2013, podle kterého sjednali-li si účastníci ve smlouvě o dílo, že dílo bude předáno a převzato protokolárně a k tomuto protokolárnímu převzetí nedošlo, není možné považovat dílo za předané a převzaté, tedy za provedené. Podle nalézacího soudu vzhledem k tomu, že dílo nebylo ke dni 24. 3. 2003 dosud předáno a převzato, nemohl stěžovatel konstatovat, že bylo provedeno vadně a požadovat po zhotoviteli náhradu; z textu dopisu nadto podle nalézacího soudu neplyne, že by se stěžovatel vzdal práva na dokončení a předání díla. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že obsahovalo-li by vedlejším účastníkem sepsané dovolání všechny zákonné náležitosti, byl by možno důvodně předpokládat, že by Nejvyšší soud tomuto dovolání vyhověl. Výše náhrady škody pak podle nalézacího soudu odpovídá nepřiznané části smluvní pokuty ve výši 62 968,50 Kč a příslušným nákladům řízení v celkové výši 284 528 Kč.
4. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ze dne 3. 5. 2018 v části týkající se věci samé změnil tak, že žalobu stěžovatele zamítl. Podle odvolacího soudu se krajský soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2013 neodchýlil od závazného právního závěru Nejvyššího soudu vysloveného v rozsudku ze dne 5. 2. 2013, neboť závěr o neoprávněnosti nároku na smluvní pokutu krajský soud neodůvodnil tím, že dílo je možné považovat za předané a převzaté, nýbrž nárok stěžovateli nepřiznal proto, že jeho uplatnění je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud příčinnou souvislost mezi výkonem advokacie a tvrzenou škodou neshledal. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné; předně shodně s odvolacím soudem dospěl k závěru, že se krajský soud neodchýlil od závazného právního závěru dovolacího soudu. Ohledně tvrzení stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že odvolání nemělo být projednáno, protože vedlejší účastník zaplatil soudní poplatek za odvolání opožděně, Nejvyšší soud s odkazem na §242 odst. 3 občanského soudního řádu uvedl, že se jedná o námitky vad řízení, k nimž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
5. Argumentaci stěžovatele lze shrnout následovně: Zaprvé, odvolací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože stěžovatele řádně nepoučil o změně právního názoru podle §118a občanského soudního řádu a neumožnil mu doplnit jeho tvrzení a důkazní návrhy. Odvolací soud přijal odlišné skutkové závěry o tom, zda by stěžovatel byl v původním dovolacím řízení úspěšný, pokud by bylo dovolání podáno řádně. Stěžovatel by v případě řádného poučení tvrdil, že jeho uplatněný nárok se odvíjí od prodlení zhotovitele s předáním díla, a nikoli od povinnosti odstranit vady. Odvolací soud nevysvětlil, proč by stěžovatel neměl být v dovolání úspěšný ve vztahu k nároku na předání díla, nebylo-li dílo předáno dodnes. Podle stěžovatele to byl Nejvyšší soud, který v rozsudku ze dne 5. 2. 2013 rozštěpil původní petit na dva samostatné a nesouvisející nároky, proto tuto skutečnost nelze přičítat stěžovateli v podobě konstatování rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele překvapivé. Zadruhé, stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na přístup k soudu, protože odmítl dovolání jako nepřípustné, byť stěžovatel předestřel dvě otázky procesního práva (výše popsanou otázku překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a otázku, zda je přípustné pokračovat v odvolacím řízení při opožděném zaplacení soudního poplatku za odvolání), kterými se měl Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu zabývat. Stěžovatel nadto v dovolání argumentoval porušením jeho práva na spravedlivý proces, což představuje dovolací důvod podle §241a občanského soudního řádu. Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatele judikaturou Ústavního soudu, ze které stěžovatel dovozoval přípustnost dovolání, nevypořádal.
6. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu)]; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
7. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele, seznámil se s obsahem vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 28 C 119/2016 a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Podstatu ústavněprávní argumentace stěžovatele lze spatřovat v přesvědčení o překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí vyplývá z práva na řádný proces. Účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat; mělo by jim tedy být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní. Účastníkům je třeba umožnit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a mohli účinně uplatnit své argumenty; je proto nezbytné, aby soud účastníky řízení poučil, že hodlá vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení [viz bod 24 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1142/20 ze dne 30. 3. 2021; srov. nález sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018 (N 34/88 SbNU 479)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu předtím, než vynese své rozhodnutí [viz nález sp. zn. II. ÚS 2804/10 ze dne 21. 4. 2011 (N 81/61 SbNU 269)].
9. Ústavní soud v nyní projednávaném případě dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu pro stěžovatele nemohl být překvapivý ve výše uvedeném smyslu. Stěžovateli nebyla upřena možnost účinně argumentovat k otázce rozpornosti rozhodnutí krajského soudu ze dne 26. 9. 2013 s kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2013. K uvedené otázce se stěžovatel vyjadřoval v řízení před nalézacím soudem i v průběhu odvolacího řízení. Ostatně, ve svém vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka stěžovatel k projednávané otázce přímo uvedl, že "[n]ebylo-li dílo předáno, závazek provést a předat dílo se nemohl změnit způsobem, který odpovídá nárokům z vadného plnění, tedy se nemohl změnit ani na nárok na slevu. Soudy I. a II. stupně se tímto závazným právním názorem [...] neřídily a rozhodly tak, že ačkoli dílo nebylo předáno, vznikl žalobci nárok na slevu, v důsledku toho mu zaniklo právo na řádné dokončení a předání díla a spolu s tím mělo žalobci zaniknout i právo na smluvní sankci za prodlení s dokončením a předáním díla za předmětné období" (č. l. 190). Z právě uvedeného vyplývá, že stěžovatel ve skutečnosti již tvrdil, že jím uplatněný nárok se odvíjí od prodlení zhotovitele s předáním díla, a nikoli od povinnosti odstranit vady; jeho námitka, že by uvedenou skutečnost tvrdil, poučil-li by jej odvolací soud podle §118a občanského soudního řádu, je tedy zjevně neopodstatněná. Dále nelze dát stěžovateli za pravdu v tom, že odvolací soud přijal jiné skutkové závěry než nalézací soud. Odvolací soud pouze právně posoudil klíčovou právní otázku rozpornosti předmětných rozhodnutí odlišně od nalézacího soudu; postupoval však podle stejných právních norem jako nalézací soud. Odvolací soud tedy aplikoval §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, přičemž z judikatury Ústavního soud v této souvislosti vyplývá, že odvolací soud nepřekračuje meze své pravomoci, změní-li rozhodnutí soudu prvního stupně, který rozhodl nesprávně, když správně zjistil skutkový stav [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 258/99 ze dne 10. 8. 1999 (U 51/15 SbNU 291)].
10. Ohledně námitky stěžovatele týkající se odmítavého usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí: Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Otázku přípustnosti dovolání nicméně zkoumá toliko Nejvyšší soud, kterému tuto pravomoc přiznává zákon (§239 o. s. ř.). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah rozhodnutí, jímž dovolací soud dospěje z důvodů závisejících na jeho uvážení k závěru o nepřípustnosti dovolání podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Mimořádný charakter opravného prostředku, kterou možnost uvážení dovolacího soudu ohledně přípustnosti dovolání jistě představuje, vede Ústavní soud ještě k zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu u jiných opravných prostředků (viz bod nálezu sp. zn. I. ÚS 3712/18 ze dne 11. 11. 2019).
11. Jelikož Nejvyšší soud dovolání stěžovatele neodmítl jako vadné, ale jako nepřípustné, neodepřel stěžovateli přístup k Ústavnímu soudu, byť se s procesními námitkami stěžovatele poukazujícími na judikaturu Ústavního soudu a základní právo na spravedlivý proces (kvazi)meritorně nezabýval s odkazem na §242 odst. 3 občanského soudního řádu. Jak je uvedeno výše, námitka stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, je zjevně neopodstatněná. Na tom nic nemění ani judikatura Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazoval v dovolání, i následně v ústavní stížnosti. Z nálezu sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61) toliko vyplývá, že podle §118a o. s. ř. má soud povinnost účastníku řízení sdělit konkrétní závěry o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložit, v čem neúplnost spočívá a umožnit mu jeho tvrzení doplnit. V případě stěžovatele však o uvedenou situaci nešlo, neboť jak je vyloženo výše, odvolací soud nepovažoval skutková zjištění za neúplná. Ohledně druhé namítané procesní vady, tj. že odvolání vedlejšího účastníka nemělo být projednáno, neboť ten zaplatil příslušný soudní poplatek opožděně, je nutné dospět k závěru, že ani ta nemohla představovat porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Byť ze soudního spisu skutečně vyplývá, že vedlejší účastník zaplatil soudní poplatek až po stanovené lhůtě [výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručena vedlejšímu účastníkovi dne 10. 7. 2018 (č. l. 177); lhůta pro zaplacení byla stanovena na 15 dnů od doručení (č. l. 178); soudní poplatek byl připsán na příslušný bankovní účet dne 27. 7. 2018 (č. l. 184)]. Odvolací soud základní práva stěžovatele neporušil, nezastavil-li odvolací řízení. Podle §9 odst. 4 písm. a) 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, totiž platí, že soud pro nezaplacení poplatku řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé. V tomto smyslu odvolací soud zjevně postupoval i v nyní projednávané věci, nelze tedy opožděné zaplacení a následné projednání odvolání vnímat jako porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale o přehlédnutí, s nímž ve prospěch poplatníka počítá zákon (a stěžovatel na ně mohl upozornit před jednáním odvolacího soudu ve věci samé).
12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu