ECLI:CZ:US:2021:1.US.57.21.1
sp. zn. I. ÚS 57/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky RAMIRENT s. r. o., se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 559/28, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem tamtéž, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4132/2019-358 ze dne 26. 11. 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 90/2019-337 ze dne 5. 6. 2019 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 37 C 32/2018-298 ze dne 5. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy proti vedlejšímu účastníkovi neúspěšně domáhala zaplacení částky 114 941,40 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem soudního exekutora (jeho trestným jednáním) podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti, že jí prokazatelně žalovaná škoda vznikla, obecné soudy jí však odmítly přiznat náhradu; podle jejího přesvědčení nesprávně určily počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (tj. okamžik, kdy se stěžovatelka jako poškozená o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla) a na základě tohoto úsudku nesprávně vyhodnotily námitku promlčení vedlejšího účastníka jako důvodnou. Odmítnutí dovolání stěžovatelky Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") bez meritorního projednání věci je podle ní projevem přepjatého formalismu a odepření spravedlnosti.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je výhradně věcí podústavního práva; na tom nic nemění ani skutečnost, že právní základ nároku na odškodnění jednotlivce za újmu způsobenou orgánem veřejné moci je díky čl. 36 odst. 3 Listiny zakotven přímo na ústavní úrovni. Zde je dán ústavněprávní základ nároku, podrobnosti však stanoví zákon č. 82/1998 Sb., k jehož výkladu a aplikaci jsou povolány obecné soudy (jak stěžovatelce osvětlil již dovolací soud). Jestliže obecné soudy dospěly k přesvědčivě odůvodněnému závěru, že žalovaný nárok stěžovatelky není důvodný pro marné uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, jde o rozhodovací činnost nezávislých soudů, do které Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
5. Námitky vznesené v ústavní stížnosti byly již obecnými soudy posouzeny a vypořádány jako nedůvodné (srov. bod 16 rozsudku obvodního soudu a body 13-18 rozsudku městského soudu). Není úlohou Ústavního soudu suplovat další odvolací instanci, podobně jako to není úlohou ani soudu dovolacího; není proto bez dalšího porušením práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítne-li Nejvyššího soud dovolání jako nepřípustné a nezabývá se jím meritorně. Přístup k Nejvyššímu soudu je z legitimní vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
6. Závěr obecných soudů, určující okamžik rozhodný pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty ve smyslu §32 zákona č. 82/1998 Sb. moment, kdy se stěžovatelka připojila se svým nárokem jako poškozená do trestního řízení vedeného proti dotčenému soudnímu exekutorovi, nikoli až pravomocné skončení trestního řízení, neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je založena již tím, že soudní exekutor v rozporu s §46 odst. 4 exekučního řádu neprovedl výplatu celé vymožené částky oprávněnému, bez ohledu na to, je- či není-li později jeho jednání kvalifikováno jako trestné, nepovažuje Ústavní soud za extrémní ani vybočující z obecných zásad spravedlnosti.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu