ECLI:CZ:US:2021:1.US.654.21.1
sp. zn. I. ÚS 654/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Simony Kožíškové, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou se sídlem V Nových domcích 13, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě č. j. 12 C 140/2014-21 ze dne 15. 8. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byla zavázána k zaplacení částky 5 621 Kč s příslušenstvím.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nahlédnutím do evidence exekucí v souvislosti s jinou záležitostí v červnu 2020 zjistila, že je proti ní vedeno exekuční řízení na základě napadeného rozhodnutí. Podle sdělení Okresního soudu v Mostě jí rozhodnutí mělo být doručeno fikcí, a to na adresu jejího trvalého pobytu. Stěžovatelka zejména namítá, že soud dostatečně nezjišťoval její skutečný pobyt a neustanovil jí opatrovníka. Podle vyjádření soudu ze dne 25. 2. 2021 žádosti stěžovatelky o zrušení rozsudku nemohlo být vyhověno, neboť se nejednalo o rozsudek pro zmeškání a odvolání proti rozsudku není vzhledem k výši částky přípustné. Stěžovatelka považuje rozsudek za nicotný, přičemž soud jí odepírá možnost jeho přezkumu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
V projednávané věci jde o částku bagatelní, která podle konstantní judikatury Ústavního soudu zpravidla není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. V případě tzv. bagatelních věcí nevybočuje jednostupňové soudnictví z ústavních mezí a i hodnotové omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje denegatio iustitiae. Je totiž evidentní, že v těchto věcech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení, a kde hrozí relativně větší újma na právech, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti usnesení vydanému v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum tzv. bagatelních věcí byl přesouván do řízení před Ústavním soudem. Tu lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04, IV. ÚS 101/01, IV. ÚS 336/02, IV. ÚS 2294/13 a nález sp. zn. III. ÚS 404/04).
S ohledem na uvedené Ústavní soud nepřezkoumával včasnost ústavní stížnosti a průkaznost plné moci, když ani další zjištění v tomto směru by nemohla vést k příznivějšímu výsledku pro stěžovatelku.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu