ECLI:CZ:US:2021:1.US.84.21.1
sp. zn. I. ÚS 84/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., zastoupeného JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1053/2020-359 ze dne 29. 10. 2020 a rozsudkům Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně č. j. 58 Co 76/2019-331 ze dne 12. 9. 2019 a Okresního soudu v Kroměříži č. j. 6 C 2/2016-286 ze dne 29. 11. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Z. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se jako žalobce po vedlejším účastníku (v procesním postavení žalovaného) domáhal zaplacení částky 100 000 Kč s odůvodněním, že ji zaplatil na soudem stanoveném výživném za dobu od 5. 10. 2010 do 24. 2. 2014 na nezletilou N. (dále jen "nezletilá"), o níž si myslel, že je jeho biologickou dcerou. Biologickým otcem nezletilé je však vedlejší účastník; soudní rozhodnutí o popření jeho otcovství nabylo právní moci dne 24. 2. 2014.
Okresní soud v Kroměříži (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl; vyšel ze zjištění, že za manželství stěžovatele a jeho bývalé manželky, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 5. 10. 2010, se narodily tři děti, stěžovateli bylo (mj.) rozsudkem uloženo platit výživné na nezletilou 2 500 Kč měsíčně. Nalézací soud vyšel rovněž z toho, že rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. 8. 2013, č. j. 8 C 236/2012-107, který nabyl právní moci dne 24. 2. 2014, bylo rozhodnuto, že otcem nezletilé není stěžovatel, nýbrž vedlejší účastník. Nalézací soud vzal za prokázané, že vedlejší účastník platil matce nezletilé na potřeby nezletilé 5 000 Kč měsíčně, od roku 2006 založil pro nezletilou účet, na který přispívá 2 000 Kč měsíčně. Protože vedlejší účastník po celé posuzované období vyživovací povinnost k nezletilé plnil, nemohl ji stěžovatel plnit za něj (§101 odst. 1 zák. o rodině).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Odvolací soud uzavřel, že vedlejší účastník vyživovací povinnost k nezletilé za posuzované období řádně plnil, a tudíž stěžovatel neplnil v tomto období vyživovací povinnost za něj a vedlejší účastník se nemohl na úkor stěžovatele obohatit.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejm. v této souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4981/2010, nebo ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 477/2008).
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podal řádně zastoupený stěžovatel včasnou ústavní stížnost. Podrobně v ní rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a namítá v obecné rovině, že bylo porušeno jeho právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svod v důsledku nerovného a libovolného postupu obecných soudů.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh, který postrádá - vyjma obecných tvrzení o porušení ústavně zaručených práv - kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizuje s procesním postupem obecných soudů a toliko rozporuje jejich závěry. Ústavní soud však k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí podle čl. 83 Ústavy povolán není a zasáhnout do činnosti obecných soudů může jen v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí porušení základních práv a svobod jedince [viz nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], což se v tomto případě nestalo. Napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna, vydaly je soudy v rámci své pravomoci, a pouhý nesouhlas stěžovatele s jejich závěry důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu