ECLI:CZ:US:2021:1.US.849.20.1
sp. zn. I. ÚS 849/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Kroutila, zastoupeným Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem Široká 117/22, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, č. j. 33 Cdo 2878/2019-113, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, č. j. 72 Co 120/2019-83, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 12. 2018, č. j. 25 C 17/2018-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Přibyla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 20. 3. 2020 návrh stěžovatele na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Podstatou řízení před obecnými soudy bylo řízení o žalobě stěžovatele o zaplacení částky 2 236 238 Kč s příslušenstvím, představující nesplacené půjčky vedlejšího účastníka, včetně příslušenství, vyplývající z uzavřených smluv o půjčce. Stěžovatel uzavřel s vedlejším účastníkem dvě smlouvy o půjčce, první dne 4. 2. 2009, v níž se zavázal půjčit vedlejšímu účastníkovi částku 2 000 000 Kč a vedlejší účastník se zavázal vrátit do 5. 2. 2010 částku 2 240 000 Kč, druhá dne 16. 3. 2009 na stejnou částku se závazkem vedlejšího účastníka vrátit částku 2 120 000 Kč do 17. 9. 2009, resp. 17. 12. 2009. Vedlejší účastník v uvedených termínech půjčku nevrátil. Dne 15. 12. 2011 vedlejší účastník písemně uznal dluh ve výši 4 360 000 Kč a zavázal se tento zaplatit ve čtyřech splátkách. Současně byla ujednána smluvní pokuta ve výši 150 000 Kč za každou opožděnou splátku, jakož i ztráta výhody splátek, pokud nebude jedna z nich zaplacena. V takovém případě se stane splatným okamžitě celý dluh. Vedlejší účastník následně v několika splátkách (odlišných než jak bylo obsaženo v uznání dluhu) v době od 26. 10. 2012 do 21. 6. 2017 zaplatil stěžovateli celkem 4 279 255 Kč. Většina splátek byla označených jako "splátka půjčky", předposlední splátka "doplatek dlužné jistiny z poskytnutých půjček" a splátka poslední byla označena jako "zákonný úrok z prodlení". Žalovaná částka sestávala z jistiny ve výši 2 122 948 Kč, úroků ve výši 94 562 Kč, jakož i úroku z prodlení od 22. 6. 2017. K 31. 7. 2017 byla celková výše dluhu 2 122 948 Kč na jistině a na úrocích se jednalo o 113 290 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 25 C 17/2018-56, zamítl žalobu stěžovatele (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Podle závěrů obvodního soudu smlouvy o půjčce v sobě nezahrnují dohodu o úplatném půjčení peněz ve smyslu §658 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Stěžovatel si nemohl jednostranně započítat vedlejším účastníkem poukázané peněžní prostředky na úrok z půjčených peněz, úrok z prodlení, ani na smluvní pokutu, neboť vedlejší účastník výslovně uvedl, že platby poskytuje vždy na "půjčku". Nárok na smluvní pokutu obvodní soud shledal promlčeným. Soud zamítl žalobu, neboť dospěl k závěru, že před podáním žaloby byl dluh, vyplývající ze smluv o půjčce, ve výši 4 000 000 Kč, uhrazen. Zaplacen byl i vedlejším účastníkem vypočtený úrok z prodlení za období od 20. 6. 2014 do 20. 6. 2017 ve výši 279 255 Kč.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2019, č. j. 72 Co 120/2019-83, změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé tak, že vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 360 000 Kč, a ve zbytku, tj. co do 1 876 238 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 8. 2017, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu názoru, pokud jde o smluvní úrok z půjčky, neboť má za to, že mezi stranami došlo k platnému ujednání o úrocích z půjček, které účastníci vyčíslili v kapitalizované formě, tj. v případě první půjčky 240 000 Kč a v případě půjčky druhé 120 000 Kč. Takto sjednaný smluvní úrok z půjčených peněz je zcela určitý a srozumitelný a odpovídá sazbě 12 % p. a. z půjčené částky. Odvolací soud má za to, že si stěžovatel nemohl započíst vedlejším účastníkem poukazované částky podle svého uvážení nejprve na smluvní pokuty, poté na úroky a jistinu. Pod pojem "půjčka" lze podřadit jak jistinu půjčky, tak i úrok, který byl k této půjčce účastníky sjednán, nikoli však smluvní pokutu a úroky z prodlení. Jestliže právní úprava občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 neumožňovala, aby pro případ, že plnění dlužníka nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při tomto plnění neurčil, který z více dluhů chce vyrovnat, přešlo právo volby na věřitele. Podle stávající judikatury je totiž třeba vyjít buď ze zásady priority, tj. přednostního vyrovnání některého z více dluhů, nebo ze zásady proporcionality, tj. poměrného vyrovnání všech dluhů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004). Podle odvolacího soudu žádná z těchto zásad nebyla stěžovatelem respektována. Za opodstatněnou shledal námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, a to ve vztahu k smluvní pokutě za nedodržení termínu první splátky, jakož i ve vztahu k požadovaným úrokům z prodlení.
5. Stěžovatelem podané dovolání shledal Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 1. 2020, č. j. 33 Cdo 2878/2019-113, nepřípustné s odkazem na §218 písm. b), §243c odst. 1, odst. 3, věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
II.
6. Stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v absenci odůvodnění obecnými soudy užité argumentace, pokud jde o možnost věřitele započítat úroky na blíže neurčené splátky dlužníka. Zatímco soud prvního stupně, v případě, kdy dlužník neoznačí své splátky přesně, tvrdil, že úroky započítat ze strany věřitele na blíže neurčené splátky dlužníka nelze vůbec, soud odvolací konstatoval, že úroky započítat možné bylo, ale pouze úroky smluvní, nikoli zákonné. V obou případech však další argumentace, příp. odkaz na judikaturu, chybí.
III.
7. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
8. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
9. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, jakož i napadených rozhodnutí obecných soudů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, který nenaplňuje shora uvedené předpoklady pro ústavně právní přezkum. Stěžovatel v zásadě opakuje obdobné argumenty jako před obecnými soudy a staví tak Ústavní soud do role dalšího přezkumného orgánu, což však Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Ústavní soud má za to, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, skutkový stav byl zjištěn řádně, odůvodnění jsou logická, srozumitelná a obsahují úvahy soudů, jimiž byly vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly.
11. Rozhodnutí obecných soudů spočívá na právním závěru, který je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a podle kterého, jestliže plnění dlužníka nestačí na vyrovnání všech dluhů u téhož věřitele a dlužník při plnění neurčil, který z více dluhů chce vyrovnat, nepřechází právo volby, který z více dluhů bude uhrazen, popř. v jaké výši, na věřitele. Při splnění dluhu totiž může věřitel projevit svou vůli jen v (jednostranném) právním úkonu, kterým plnění přijme, a jeho případná vůle, na který z více dluhů si plnění započte (nestačí-li poskytnuté plnění na úhradu všech dluhů dlužníka), nemá žádnou právní relevanci. Při úvaze, který z dluhů má být vyrovnán, lze vycházet buď ze zásady priority (přednostního vyrovnání některého z více dluhů), nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů) - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že vedlejší účastník identifikoval poslední dvě platby jako "doplatek jistiny" a "úrok z prodlení". Ostatní (předchozí) platby byly označeny jako "splátky půjčky". Stěžovatel si vedlejším účastníkem poukázané prostředky započetl nejprve na čtyři smluvní pokuty, následně na úrok z prodlení a jistinu. V intencích shora označené judikatury však stěžovatel nepostupoval, což konstatoval i odvolací soud (str. 5 rozsudku odvolacího soudu).
12. Obecné soudy uzavřely, že kromě poslední splátky ve výši 279 255 Kč, která byla označena jako "úroky z prodlení", byla ke dni 21. 6. 2017 (t. j. předtím než byla podána žaloba) vedlejším účastníkem uhrazena postupně částka 4 000 000 Kč, představující jistinu poskytnutých půjček, a částka 279 255 Kč, jakožto vedlejším účastníkem vyčíslený úrok z prodlení do podání žaloby. Stěžovateli přisvědčily, pokud jde o kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 360 000 Kč. K námitce promlčení byly shledány promlčenými nárok na smluvní pokutu, jakož i úroky z prodlení. V závěrech obecných soudů Ústavní soud neshledal jakýkoli ústavněprávní exces, který by odůvodňoval kasaci napadených rozhodnutí.
13. Pokud stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1598/2009, Ústavní soud má za to, shodně s názorem Nejvyššího soudu, že tento rozsudek neodporuje konstantnímu právnímu názoru uvedenému shora, resp. je založen na stejných zásadách. Ústavní soud dodává, že při řešení každého sporu je třeba vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, který je založen na konkrétních skutkových zjištění [srov. např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 2166/10 (N 21/60 SbNU 215)].
14. Dovolací soud postupoval při řešení otázky přípustnosti dovolání v souladu s ustálenou judikaturou, jakož i ústavními požadavky na řádně vedené řízení před dovolacím soudem. Jeho závěry jsou dostatečně odůvodněné a Ústavní soud je považuje za ústavně konformní.
15. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu