ECLI:CZ:US:2021:2.US.1197.21.1
sp. zn. II. ÚS 1197/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2021 č. j. 8 Tdo 51/2021-1607 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. 4 To 51/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítá porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 22. 5. 2020 sp. zn. 53 T 10/2018 uznán vinným přečinem lichvy a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků a k peněžitému trestu v 250 denních sazbách s výší denní sazby 8 000 Kč, tedy k celkové výměře peněžitého trestu ve výši 2 000 000 Kč. Poškození byli odkázáni s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dalším výrokem rozsudku nalézacího soudu byl stěžovatel zproštěn obžaloby z celkem pěti skutků, v nichž byly spatřovány dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání směřující do jeho odsuzující části. Vrchní soud v Praze svým napadeným usnesením ze dne 24. 9. 2020 sp. zn. 4 To 51/2020 podané odvolání zamítl jako nedůvodné. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se stěžovatel přečinu lichvy dopustil tím, že vědom si skutečnosti, že poškození nejsou schopni splácet své splatné závazky a hrozí jim, že přijdou o své nemovitosti v důsledku prodeje zástavy nebo exekucí prodejem nemovitosti, sjednával s nimi smlouvy o půjčkách ke splacení jejich závazků, přičemž půjčka byla sjednávána záměrně ve výrazně vyšší výši, než byla potřeba poškozených, se zajištěním jednak zástavním právem k nemovitosti, jednak i kupní smlouvou o prodeji nemovitosti za kupní cenu ve výši sjednané půjčky, která však byla výrazně nižší než obvyklá cena nemovitostí s velmi krátkou dobou splatnosti, v níž poškození nebyli schopni získat finanční prostředky na její splacení, přičemž reálně byla půjčka poskytnuta i v nižší výši, než bylo písemně sjednáno, a po marném uplynutí lhůty splatnosti nechal zapsat své vlastnické právo k nemovitosti do katastru nemovitostí, nebo s poškozenými uzavřel pouze kupní smlouvu o prodeji nemovitosti za výrazně nižší než obvyklou cenu zneužívaje jejich finanční tísně, pro kterou jim hrozil prodej nemovitosti v exekuci nebo z důvodu zástavního práva pro závazky, které nebyli schopni řádně splatit.
3. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení upozornil na to, že v raných fázích trestního řízení mohl jen stěží někdo předpokládat, že jednání stěžovatele bude nakonec kvalifikováno pouze jako trestný čin lichvy a nikoliv trestný čin podvodu, pro který byla podána obžaloba a následně vedeno rozsáhlé dokazování před soudem prvního stupně. Je zcela nepochybné, že celá řada indicií velmi jasně nasvědčovala tomu, že se jednalo skutečně o podvodné jednání dvou spolupachatelů a ne jen lichvu ze strany stěžovatele. Teprve na základě výsledků provedeného dokazování nalézací soud konstatoval, že toto podezření se nepodařilo bez důvodných pochybností prokázat. Nadto, v průběhu konání hlavního líčení (v letech 2018 a 2019) byla ještě naživu obviněná V. P., která nepochybně měla zásadní podíl na předmětné trestné činnosti, a bylo tedy možno předpokládat, že jejím výslechem bude získána celá řada podstatných informací, zejména ve vztahu ke vzájemné spolupráci obou obviněných. Právě absence daného procesního úkonu byla přitom jedním z důležitých důvodů konečné úpravy právní kvalifikace. Soud prvního stupně provedl velmi pečlivé dokazování a podařilo se mu (i přes nemožnost provedení výslechu V. P.) dostatečně objasnit charakter jednání stěžovatele, okolnosti, za kterých docházelo k uzavírání předmětných smluv (především tedy kritickou finanční situaci poškozených), hodnoty vzájemných plnění mezi stěžovatelem a poškozenými a jejich zjevný nepoměr. Uvedená zjištění soudu ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu poskytla dostatek podkladů k přijetí závěru, že stěžovatel naplnil všechny zákonné znaky přečinu lichvy. Ačkoliv v řízení nebyla bez důvodných pochybností prokázána dohoda stěžovatele a původně spoluobviněné V. P. na společném podvodném jednání, přesto by i v případě opravdu nezávislého počínání obou jmenovaných bylo jen stěží možno očekávat, že by poškození měli reálnou šanci získat úvěry (přinejmenším) ve statisícové výši. Před uzavřením smluv o půjčkách se stěžovatelem se nacházeli ve velmi kritické majetkové situaci, a převážná část poskytnuté peněžní částky byla použita na úhradu jejich předchozích dluhů. V hotovosti obdrželi od stěžovatele povětšinou jen pár desítek tisíc a jejich nemovitosti byly zatíženy zástavním právem v jeho prospěch. Žádnými dalšími finančními prostředky, s ohledem na právě uvedené skutečnosti, zcela jistě nedisponovali. Podle Nejvyššího soudu každý racionálně uvažující jedinec, kterým stěžovatel nepochybně je, by tedy nemohl s potřebnou mírou jistoty očekávat, že poškození dosáhnou na úvěry v takové výši, aby mohli splatit své závazky plynoucí z uzavřených smluv o půjčkách. Nadto nelze odhlédnout ani od faktického dění, kdy V. P. klientům žádné úvěry nezprostředkovala, což stěžovatel musel také zaregistrovat. O tom, že stěžovatel očekával, že poškození ve sjednané době svůj závazek nesplní, svědčí i další zjištěné skutečnosti. Soudy nižších stupňů trefně poukazovaly na velmi (až nepřiměřeně) krátkou dobu splatnosti (např. půjčka ve výši 1 200 000 Kč s dobou splatnosti tři měsíce). Ve vztahu k jednomu z poškozených stěžovatel podal návrh na vklad vlastnického práva u katastrálního úřadu čtyři měsíce před okamžikem splatnosti půjčky. Nejvyšší soud pak doplnil i další skutečnost, a to že ve smlouvách o půjčkách sjednávaných s poškozenými absentuje jakékoliv podrobnější ujednání o splácení dluhu a chybí zde dokonce i tak významný údaj, jakým je číslo bankovního účtu stěžovatele (tento se nevyskytuje ani v kupních smlouvách ani ve smlouvách o zřízení zástavního práva k nemovitosti). Jediné, co smlouva předpokládá, je právě zápočet dlužné částky do kupní ceny nemovitosti. Cíl, který stěžovatel svou činností sledoval, je tedy patrný již z obsahu všech smluvních ujednání mezi ním a poškozenými. Vedle shora uvedených skutečností je nutno vyzdvihnout také podpis kupních smluv současně s uzavřením smluv o půjčkách, jejichž primárním účelem (s ohledem na zjištěný skutkový stav) rozhodně nebylo pouhé zajištění jeho pohledávek. Jeho úmysl byl tedy prokazatelně dán od samého počátku jeho protiprávního jednání. V uvedené době se poškození nacházeli ve velmi neutěšeném stavu svých financí, kdy jedinou alternativou k přijetí takto nevýhodné půjčky byla nedobrovolná dražba jejich nemovitostí. Z jejich strany se jednalo o poslední pokus odvrátit toto reálně hrozící nebezpečí. Zmíněných okolností si byl stěžovatel velmi dobře vědom, sám to při svém výslechu potvrdil. Jinak řečeno byl si prokazatelně vědom jejich akutní tísně, při které by nejedna, jinak zcela rozumně uvažující, osoba raději zvolila lichvářskou půjčku před ztrátou svého domu či bytu. V kombinaci s prokázaným motivem stěžovatele tak nemůže být uzavírání kontraktů s poškozenými chápáno nijak jinak než jako vědomé (úmyslné) zneužití jejich tísně, a tudíž naplnění tohoto znaku skutkové podstaty lichvy po stránce objektivní i subjektivní. Lze ještě doplnit, že v případě jedné z poškozených (která má IQ 70) by byl vedle toho dán také znak zneužití rozumové slabosti.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti svému odsouzení a uvádí, že měl prakticky stejné informace jako poškození, přitom je třeba vycházet z presumpce, uvedené i v §4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat. Soudy ale z tohoto zjištění neučinili žádné relevantní závěry. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že jednal po dohodě se svou spoluobviněnou nebo byl zainteresován na jejím protiprávním jednání, které mělo spočívat v záměrném klamání poškozených ohledně příslibu dalšího úvěru, jímž budou moci ve sjednané lhůtě splatit svůj závazek stěžovateli. Na tom, že poškození nebyli schopni řádně vrátit poskytnutou půjčku, stěžovatel nenese žádnou účast ani za to není odpovědný.
5. Stěžovatel tvrdí, že jednal s vědomím, že poškození potřebují na přechodnou dobu nebankovní finanční prostředky, než jim budou poskytnuty bankovní finanční prostředky, přičemž poškození při sjednání půjčky stěžovateli deklarovali, že ve sjednané lhůtě splatnosti stěžovateli půjčku vrátí. Pokud došlo v jednom případě k dřívějšímu vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, stalo se tak se souhlasem daného poškozeného. Žádný z poškozených ale svůj závazek vůči stěžovateli nesplnil. Stěžovatel se domnívá, že v tom nelze spatřovat naplnění znaku zneužití tísně, ani že vzájemné plnění bylo v hrubém nepoměru ve prospěch stěžovatele. Stěžovatel uvádí, že nejednal s vědomím, že poškození mu nebudou schopni po uplynutí doby splatnosti půjčku vrátit. Podle stěžovatele poškození byli srozuměni s tím, jaké následky pro ně bude mít situace, když mu půjčku nevrátí.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů a s jejich závěrem o své vině. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas jen se skutkovými a právními závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.
10. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily, zejména výše parafrázované rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz výše bod 3) je velmi přesvědčivé a rozsáhle reaguje na stěžovatelovy argumenty. Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
11. Z důvodů výše uvedených dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu