ECLI:CZ:US:2021:2.US.1200.21.1
sp. zn. II. ÚS 1200/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného Mgr. Lucií Wolfovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Maříkova 1899/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2021 č. j. 7 Tdo 1367/2020-652, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. července 2020 č. j. 9 To 107/2020-587 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. ledna 2020 č. j. 5T 181/2019-528, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na to, aby za trestný čin bylo považováno jen takové jednání, o kterém to stanoví zákon ve smyslu čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy a v neposlední řadě jeho právo podnikat a obstarávat si prostředky k živobytí prací ve smyslu čl. 26 odst. 1, 3 Listiny.
2. Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel shledán vinným, že pomohl L. K. jako finanční poradce krýt její jednání (a K. P.), s cílem učinit věrohodnější odchozí platební transakci ze dne 24. 10. 2017 ve výši Kč 2 449 000 Kč ze spořicího účtu č. X1, jehož majitelem byl manžel L. K. K. K., který zemřel dne 12. 10. 2017, ve prospěch účtu č. X, jehož majitelem je NN Životní pojišťovna N.V. (jde o sběrný účet plateb životního pojištění a předmětná transakce měla být provedena ve prospěch pojistné smlouvy č. X2 zemřelého K. K.), přičemž stěžovatel měl pomoci L. K. a K. P. vyhotovit a zfalšovat dokumenty pro NN Životní pojišťovnu N.V, které měl této pojišťovně předložit dne 27. 10. 2017 a 1. 11. 2017, to vše s cílem umožnit L. K. jako jediné obmyšlené osobě z pojistné smlouvy, aby jí byla vyplacena celá částka Kč 2 449 000 Kč a ona se tak o tuto částku nemusela dělit v dědickém řízení s potomky zemřelého K. K. z prvního manželství. Takto stěžovatel usnadnil jinému spáchání trestného činu podvodu tím, že opatřil prostředky a odstranil překážky, čímž spáchal zločin podvodu podle ust. §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku formou pomoci dle ust. §24 odst. 1 písm. c), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 2,5 roku.
3. Proti výrokům o vině i trestu podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl pro nedůvodnost. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle ust. §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Konkrétně namítl, že zvláště patrný je vadný postup soudů při hodnocení důkazů na příkladu stěžejního důkazu obžaloby - znaleckého posudku v oboru písmoznalectví znalce Mgr. Jana Zimmera - jehož závěry stěžovatel zpochybnil již v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatel trvá na tom, že byl odsouzen za skutek, který nespáchal, a jeho vina nebyla orgány činnými v trestním řízení bez důvodných pochybností prokázána, když tyto orgány od samého počátku zcela rezignovaly na úplné a přesné zjištění skutkového stavu, nevzaly vůbec v potaz či se řádně nevypořádaly s argumentací a důkazními návrhy obhajoby, které svědčily v jeho prospěch, a vinu vykonstruovaly na základě domněnek, které prý nemají oporu v provedeném dokazování. S prostým konstatováním v usnesení Nejvyššího soudu, že je možné u stěžovatele shledat zavinění ve formě přímého úmyslu, se také stěžovatel nemůže ztotožnit, neboť není zřejmé, jak k takovému závěru Nejvyšší soud dospěl. Nejvyšší soud sice v tomto bodě připustil, že nebyl prokázán motiv stěžovatele, nicméně nato dodává, že motiv netřeba prokazovat, když je prokázáno formální naplnění skutkové podstaty trestného činu. Stěžovatel trvá na tom, že zásada materiální pravdy vyžaduje, aby obecné soudy opřely rozhodnutí o vině a trestu o bez pochybností zjištěné a bezpečně prokázané skutečnosti. Tam, kde nelze jednoznačně určit, která ze skutkových verzí odpovídá skutečnosti, volí obecné soudy tu, která je pro obžalovaného příznivější. Výrok o vině pak může být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnosti, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání, že se stal způsobem popsaným v obžalobě a že jej spáchal obžalovaný.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Obecné soudy dospěly k tomu, že souhrn důkazů, svědčících pro závěr, že stěžovatel se dopustil vytýkaného jednání je jednoznačný a jeho obhajoba byla spolehlivě vyvrácena. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, kde je podstata věci přehledně shrnuta, a není ji zde nutno jen poněkud jinými slovy opakovat.
6. Také stěžovatelova námitka, že u něj není možné shledat zavinění ve formě přímého úmyslu, jak dovodil Nejvyšší soud, neobstojí. Nejvyšší soud vyslovil, že stěžovatel na centrálu pojišťovny zaslal podvodné dokumenty, aby zakryl vynětí předmětné částky z dědictví ve prospěch spoluobviněné L. K. Poté konstatoval, že úmysl přímý nelze ztotožňovat s motivem, jenž u trestného činu podvodu není ani fakultativním znakem trestného činu a pro právní kvalifikaci tedy není podstatný. Přesto nad rámec vysloveného Nejvyšší soud jako motiv stěžovatele příkladmo uvedl dvě možnosti, totiž majetkový prospěch z provize a přátelský vztah k obviněné L. K. Ani v těchto závěrech nelze shledat nic neústavního.
7. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily.
8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David v. r.
předseda senátu