ECLI:CZ:US:2021:2.US.1211.21.1
sp. zn. II. ÚS 1211/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. Ch., t.č. ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 1859/6, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021 č. j. 11 Tdo 701/2020-920 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019 č. j. 5 To 39/2019-707, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že byl stěžovatel rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2019 č. j. 5 To 39/2019-707, který navazoval na rozsudek Krajského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2019 č. j. 5 To 39/2019-707, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl všem odsouzeným uložen trest propadnutí rostlinné hmoty v 11 papírových pytlích. Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 28. 1. 2021 č. j. 11 Tdo 701/2020-920 odmítl stěžovatelovo dovolání.
3. Podle Nejvyššího soudu je z provedených důkazů jednoznačně zřejmé, že stěžovatel i další dva obvinění přijížděli na předmětný pozemek v katastrálním území obce V. společně zjevně za účelem také společně pečovat o rostliny konopí rostoucí ve dvou páskou ohraničených prostorech (nikoli tedy na třech samostatných políčkách, což plyne nejen z fotodokumentace pořízené na místě samém, ale i z žádosti o povolení sledování, v níž je zmíněn poznatek Policie ČR o pěstování vzrostlých rostlin konopí na pozemku, a rovněž ze záznamů z nainstalovaných fotopastí), přičemž na pozemku se společně pohybovali, konali potřebné práce související s péčí o rostliny, aniž by z těchto důkazů bylo jakkoli patrné, že by tak činili vždy každý odděleně pouze k určité části rostlin. Nejvyšší soud reaguje na stěžovatelovy argumenty o nutnosti rozdělit získané rostliny mezi obviněné tak, že byl-li předmětný prostor rozdělen na dvě části, a obvinění byli tři, není zřejmé, jak se každý z nich měl starat o svou část, resp. jak tyto dvě části mezi ně měly být rozděleny. Ani rozdělení předmětného prostoru na tři části by nemuselo znamenat, že v každé z nich byly pěstovány rostliny konopí náležející vždy jen jednomu z obviněných. Závěr o společném jednání obviněných Nejvyšší soud odůvodňuje i tím, že ze záznamů z fotopastí není zjevné, že by každý pečoval vždy o stejný okruh rostlin, byť i to by nevylučovalo, že jednali společně a se společným úmyslem, neboť tak mohlo jít toliko o rozdělení si konkrétních úkolů v rámci organizace společné práce. Skutečnost, že obvinění daný trestný čin spáchali ve spolupachatelství, pak znamená, že každý z nich odpovídá, jako by jej spáchal sám. Každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně následku, resp. účinku. Podle Nejvyššího soudu právě takový rozsah trestní odpovědnosti se všichni obvinění snaží svou obhajobou vyloučit, neboť v návaznosti na zpochybnění naplnění znaků spolupachatelství rozporují i celkové zjištěné množství sušiny konopí, jež byla získána po usušení toxikomansky využitelné části rostlin, a účinné látky THC ve vztahu ke každému z nich jednotlivě, a v důsledku toho i existenci okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, protože čin spáchali ve velkém rozsahu. Namítají přitom, že pokud by soudy uvěřily jejich obhajobě, že každý pěstoval jen určitý počet rostlin, nebyl by v případě žádného z nich naplněn znak velkého rozsahu, nýbrž jen značného rozsahu, a jejich jednání mělo být právně kvalifikováno pouze podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Těmto námitkám však Nejvyšší soud nepřisvědčil a podrobně vysvětlil proč, jak je výše rozvedeno.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti brojí proti výši svého trestu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně kvalifikovaly jednání jeho i ostatních odsouzených, neboť podle něj skutek nenaplňoval znaky spolupachatelství, a proto měla být trestní sazba nižší. V řízení bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel vypěstoval zhruba 9 rostlin, k čemuž se také doznal. Stěžovatel v hlavním líčení vypověděl, že si koupil přes internet semínka zhruba devíti rostlin konopí, které nejprve předpěstoval doma, a poté je přesadil na pozemek ve V., o němž se dozvěděl od ostatních odsouzených. Podle stěžovatele měl každý z odsouzených své vlastní políčko ohraničené kůly a provázkem, kde si pěstoval své vlastní rostliny nezávisle na ostatních odsouzených. Před obecnými soudy pak nebylo prokázáno, že by odsouzení mezi sebou uzavřeli ohledně pěstování rostlin nějakou dohodu. Pokud Vrchní soud v Olomouci učinil závěry, že všichni tři odsouzení měli v úmyslu veškerou marihuanu prodat a získat tím prospěch ve výši 873 892 Kč, pak podle stěžovatele mělo dojít k přepočtu souhrnné částky na jednotlivé odsouzené, přičemž pak by na stěžovatele nevyšla taková částka, která by dosahovala definice "značného prospěchu".
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Již ze samotné argumentace stěžovatele je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva a skutkových okolností případu ze strany obecných soudů a s jejich závěrem o rozsahu své viny. Ačkoli stěžovatel používá argumentaci odkazem na svá základní práva, vyjadřuje nesouhlas jen se skutkovými a právními závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva. Ústavnímu soudu však nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů ani jejich hodnocení stěžovatelova jednání na úrovni podústavního práva.
9. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy zabývaly stěžovatelovými výhradami a své závěry řádně odůvodnily, o čemž svědčí výše parafrázované rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz výše bod 3). Ústavní soud tak neshledal žádné porušení stěžovatelových základních práv, které by jej mohlo vést k závěru o vyhovění jeho ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud se již dříve vyjadřoval i k tomu, že se mohou některé tresty související s výrobou a prodejem marihuany jevit skutečně velmi přísnými. Ústavní soud však musí respektovat dělbu mocí a roli soudů v právním státě. Rozhodnutí zákonodárce určitý druh jednání kvalifikovat co do formální podoby jako trestný čin a stanovit šíři hranic trestněprávní kriminalizace určitých typů jednání je především projevem trestněprávní politiky státu, která náleží do pravomoci jiných státních orgánů než je Ústavní soud [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/03 ze dne 18. 3. 2003 (U 5/29 SbNU 449); nález sp. zn. Pl. ÚS 5/2000 ze dne 20. 2. 2001 (N 31/21 SbNU 273; 127/2001 Sb.); usnesení sp. zn. I. ÚS 2719/15 ze dne 3. 5. 2016]. Proto určení, které drogy jsou považovány za nelegální a zda při posuzování trestnosti obchodování s nimi bude činěn rozdíl mezi tzv. lehkými a tvrdými drogami, nenáleží ani obecným soudům, ani soudu ústavnímu. Je to také zákonodárce, kdo na základě politické vůle stanoví sazby trestů pro jednotlivé skutkové podstaty. Obecné soudy pak nemohou své vlastní hodnocení závažnosti či společenské nebezpečnosti promítat nad rámec svých zákonem stanovených oprávnění do určení trestu mimo zákonný rámec. Zákonodárce zde musí mít značný prostor pro vlastní uvážení, neboť Ústavní soud nemůže být tím, kdo bude v každém jednotlivém případě rozhodovat o tom, zda trestní sazba stanovená v trestním zákoníku je spravedlivá a přiměřená. Tím by se z Ústavního soudu stával zákonodárce (srovnej čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit) v příkrém rozporu s principem dělby moci.
11. Z důvodů výše uvedených Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu