ECLI:CZ:US:2021:2.US.158.21.1
sp. zn. II. ÚS 158/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky CZT a.s., se sídlem Lísková 1513, Čáslav - Nové Město, zastoupené Mgr. Zbyškem Malíkem, advokátem se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 74/2020-31 ze dne 19. listopadu 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti stěžovatelky a napadeného rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Pardubický kraj vydal dne 17. 5. 2013 platební výměry, kterými stěžovatelku informoval o její zákonné povinnosti uhradit penále související s daní z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců února až listopadu roku 2006. Odvolací finanční ředitelství jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 15. 11. 2013 č. j. 27647/13/5000-14306-711377 (dále též "původní rozhodnutí o odvolání"), zamítlo odvolání stěžovatelky proti platebním výměrům na penále a tyto potvrdilo. Stěžovatelka se proti původnímu rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství o odvolání bránila správní žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích. V rámci soudního řízení Odvolací finanční ředitelství soudu sdělilo, že hodlá stěžovatelku uspokojit postupem podle §124 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "daňový řád"). Následně tudíž vydalo rozhodnutí ze dne 20. 3. 2014 č. j. 5675/14/5000-14306-711377 (dále též "rozhodnutí o uspokojení"), kterým zrušilo platební výměry na penále a zastavilo řízení. Stěžovatelka v reakci na dané rozhodnutí soudu sdělil, že je postupem Odvolacího finančního ředitelství uspokojena. Krajský soud proto usnesením ze dne 2. 4. 2014 č. j. 52 Af 1/2014-96, řízení o žalobě bez jejího věcného projednání zastavil.
3. Dne 23. 9. 2014 Generální finanční ředitelství vydalo rozhodnutí č. j. 25249/14/7001-21200-010435 (dále též "rozhodnutí o přezkumu"), kterým podle §121 odst. 1 daňového řádu nařídilo přezkoumání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 15. 11. 2013 č. j. 27647/13/5000-14306-711377 (tj. původního rozhodnutí o odvolání), ve znění rozhodnutí ze dne 20. 3. 2014 č. j. 5675/5000-14306-711377 (tj. rozhodnutí o uspokojení). Generální finanční ředitelství k nařízení přezkumu přistoupilo, neboť bylo názoru, že lhůta pro sdělení daňového penále neuplynula; tato totiž byla přerušena vydáním rozhodnutí o posečkání daně. Stěžovatelka se proti rozhodnutí o přezkumu bránila odvoláním. Toto odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného Ministerstva financí (dále též "žalovaný") ze dne 16. 4. 2015 č. j. MF-5475/2015/3902-3 (dále též "rozhodnutí o odvolání"). Žalovaný souhlasil s Generálním finančním ředitelstvím, že zde byly důvody pro nařízení přezkoumání rozhodnutí, neboť předmětné platební výměry na penále bylo lze vydat (lhůta pro předpis penále byla zachována). Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného o odvolání žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též "městský soud"). Městský soud žalobu zamítl. Předně s odkazem na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 9 Afs 257/2016 - 62 uvedl, že napadené rozhodnutí podléhá soudnímu přezkumu. Dále konstatoval, že souhlasí s Generálním finančním ředitelstvím a žalovaným, že z důvodu vydání rozhodnutí o posečkání daně byla v době vydání platebních výměrů na penále zachována lhůta k jejich vydání (lhůta pro vybrání daně, resp. lhůta pro placení daní). Městský soud pak nesouhlasil ani s žalobními námitkami, kterými stěžovatelka zpochybňovala možnost uplatnit v případě rozhodnutí dle §124 daňového řádu (tj. rozhodnutí o uspokojení žalobce po podání správní žaloby) institut přezkoumání rozhodnutí dle §121 daňového řádu.
4. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 74/2020-31 ze dne 19. listopadu 2020 z textu zákona jednoznačně plyne, že daňový řád nařízení přezkoumání rozhodnutí formálně neřadí mezi opravné prostředky, nýbrž mezi prostředky dozorčí. Je přitom nutné důsledně respektovat terminologii zavedenou daňovým řádem a odlišovat pojmy opravné prostředky (řádné a mimořádné) a dozorčí prostředky. Nařízení přezkoumání rozhodnutí proto není formálně ani materiálně opravným prostředkem ve smyslu daňového řádu. Pokud tedy §124 odst. 5 tohoto předpisu vylučuje proti rozhodnutí o uspokojení uplatnit opravné prostředky, nařízení přezkoumání rozhodnutí do této množiny nepatří. Jinými slovy, je možné podle §121 a násl. daňového řádu nařídit přezkoumání rozhodnutí vydaného podle §124 daňového řádu (tj. rozhodnutí vydaného v rámci přezkumného řízení směřujícího k uspokojení navrhovatele ve správním soudnictví). Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani kasačnímu tvrzení, ve kterém stěžovatelka uvedla, že přezkoumání rozhodnutí v nynější věci nebylo možno nařídit z důvodu výjimky dle §121 odst. 2 daňového řádu, a vyjádřila názor, že původní rozhodnutí o odvolání již bylo ve smyslu daného zákonného ustanovení přezkoumáno, a to orgány finanční správy v rámci postupu dle §124 daňového řádu. Uvedené ustanovení podle Nejvyššího správního soudu však jednoznačně cílí na situace, kdy již bylo rozhodnutí předmětem věcného přezkumu, a to ze strany správního soudu (nikoliv ze strany správního orgánu postupujícího např. podle §124 daňového řádu). Nelze jej tedy aplikovat na nynější situaci, ve které nedošlo k meritornímu přezkumu původního rozhodnutí o odvolání soudem, a to právě z důvodu, že stěžovatelka po vydání rozhodnutí dle §124 daňového řádu Odvolacím finančním ředitelstvím soudu sdělila, že je uspokojena. To vedlo k zastavení předmětného soudního řízení a k vyloučení meritorního přezkumu původního rozhodnutí o odvolání ve smyslu §121 odst. 2 daňového řádu. Po vydání rozhodnutí o uspokojení (kterým došlo k zrušení platebních výměrů na penále a zastavení řízení) se prvostupňový správce daně (Finanční úřad pro Pardubický kraj) nepokusil nerespektovat překážku věci rozhodnuté a vydat nové platební výměry na penále. Stejně tak k porušení citovaného pravidla nedošlo ani vydáním rozhodnutí o přezkumu. Zaprvé je nutno uvést, že vydáním tohoto rozhodnutí prozatím nedochází k novému rozhodování ve věci, nýbrž "pouze" k nařízení přezkumného řízení, přičemž až výsledek tohoto přezkumného řízení bude mít vliv na samotnou věc (tj. na povinnost hradit penále). Zadruhé pak nelze přehlédnout, že ani v případě nařízení přezkoumání rozhodnutí (a ani následně při samotném přezkumném řízení) není znovu rozhodováno přes překážku věci pravomocně rozhodnuté (tj. přes zrušení rozhodnutí a zastavení řízení).
5. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že opakovaný přezkum, který stěžovatelka po celou dobu řízení odmítá, ve svém důsledku znamená nerovné postavení stěžovatelky a správního orgánu, neboť v důsledku výkladových stanovisek je nové posouzení již jednou přezkoumaného rozhodnutí v souvislosti s uspokojením stěžovatelky v rámci správního řízení odepřeno pouze jednostranně a to stěžovatelce, naopak správní orgán v případě nového posouzení již jednou přezkoumané věci limitován není, a to ani za situace, kdy tento správní orgán již jednou "nezákonnost" ve svém rozhodnutí o přezkumu konstatoval, a také ji odstranil. Institut uspokojení navrhovatele ve smyslu stanovení §62 s.ř.s. činí podle stěžovatelky napadené rozhodnutí zcela bezpředmětným, protože pokud účastník soudního sporu, tedy stěžovatelka, přistoupí na postup podle tohoto ustanovení, nejedná se v žádném případě o cestu urovnání sporu. Ve svém důsledku naopak dochází k prodloužení celého sporu, protože účastník dříve uspokojený v tomto sporu musí "absolvovat" další několikainstanční správní sporné řízení týkající se právě přezkumného řízení a teprve poté se opět vrátit k soudnímu sporu, který ovšem má několikaleté zpoždění. V neposlední řadě jde o řízení, které právě pro svojí specifickou úpravu odkladného účinku přezkumu, nemá ani v nejmenším pozitivní dopad na stěžovatelku.
6. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
9. Již ze samotné argumentace stěžovatelky je zřejmé, že nesouhlasí s výkladem podústavního práva obecnými soudy. Ačkoli stěžovatelka používá argumentaci odkazem na své základní právo na spravedlivý proces a ochranu vlastnictví, spíše jen odkazuje na své vnímání spravedlnosti v posuzované věci, v níž spravedlnost vnímá jako vyhovění své argumentaci. Polemiku se závěry obecných soudů však stěžovatelka staví jen na právních argumentech, které již vznesla před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy řádně vypořádaly. Stěžovatelčiny argumenty pak směřují do oblasti výkladu podústavního práva, jehož přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší.
10. Sama skutečnost, že v rámci daňového řízení je umožněno nadřízenému správnímu orgánu přezkoumat rozhodnutí orgánu prvostupňového, je sice výsledkem nerovného postavení stěžovatelky a správního orgánu, avšak jako takové není ústavně nepřijatelné, neboť správní orgán v oblasti veřejného práva má určité pravomoci vůči účastníkům řízení, které účastník řízení mít nemůže.
11. Z výše uvedených důvodů tedy proto, že stěžovatelčiny námitky nemají ústavněprávní dimenzi, Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu