ECLI:CZ:US:2021:2.US.171.21.1
sp. zn. II. ÚS 171/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. B., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno-Bohunice, zastoupeného JUDr. Karlem Schellem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Brně, Ambrožova 6, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 To 38/2020-1382 ze dne 25. 11. 2020 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 50 T10/2017-1351 ze dne 25. 6. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítá porušení čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 52 T 10/2017-1351 ze dne 25. 6.2020 bylo rozhodnuto o stěžovatelovu návrhu na povolení obnovy řízení vedeného Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 50 T 10/2017 tak, že byl návrh zamítnut. Svůj návrh stěžovatel odůvodnil existencí nových dříve neznámých důkazů odůvodňující jiné rozhodnutí soudu ve věci, a to znaleckými posudky, které si nechal zpracovat, z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace traumatologie pohybového ústrojí, odvětví ortopedie MUDr. Zdeňka Šmída, z oboru zdravotnictví, specializace zobrazovací metody a radiologie MUDr. Jiřího Neubauera, z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie, specializace úrazová chirurgie MUDr. Václava Vraspíra, Ph.D., posudkem Mgr. Jany Telcové a svědectvím A. O.
3. O stěžovatelově stížnosti proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 4 To 38/2020-1382 ze dne 25. 11. 2020 tak, že ji zamítl. Vrchní soud zrekapituloval, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2018 č. j. 50 T 10/2017-807 byl stěžovatel uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem porušování domovní svobody. Za toto jednání byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců. Byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Argumentace stěžovatele v průběhu řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a v jeho opravném prostředku je založena na polemice se závěrem soudu prvního stupně, že nově předložené důkazy zejména znalecké posudky, nejsou schopny odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Výhrady stěžovatele jsou zaměřeny zejména proti závěru ohledně okamžiku vzniku zlomeniny krčku stehenní kosti u poškozené. V rámci řízení o povolení obnovy řízení soud prvního stupně provedl dokazování znaleckými posudky znalců MUDr. Jiřího Neubauera, MUDr. Zdeňka Šmída, MUDr. Václava Vraspíra, Ph.D., a Mgr. Jany Telcové, a to jejich přečtením. Dále krajský soud vyslechl znalce, kteří v původním řízení zpracovali znalecké posudky, a to znalkyni MUDr. Svatavu Duchaňovou, z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, prof. PhDr. Mojmíra Svobodu. Soud prvního stupně dokazování provedl i dopisem, jenž měl být napsán A. O. Závěry znaleckých posudků MUDr. Jiřího Neubauera, MUDr. Zdeňka Šmída a MUDr. Václava Vraspíra, Ph.D., polemizují se závěry znalkyně MUDr. Duchaňové ohledně okamžiku vzniku zlomeniny horní části stehenní kosti vpravo. Nalézací soud podle vrchního soudu správně poukázal na to, že nikdo ze znalců nicméně nerozporuje, že na rentgenovém snímku je zachyceno zranění ve formě zlomeniny horního konce kosti stehenní, které bylo léčeno operativně a spojeno s následným omezením v obvyklém způsobu života poškozené. Stížnostní soud se tak ztotožnil se soudem prvního stupně, že závěry, k nimž dospěli znalci MUDr. Jiří Neubauer, MUDr. Zdeněk Šmíd a MUDr. Václav Vraspír, Ph.D., nijak nezpochybňují závěry učiněné nalézacím i odvolacím soudem o tom, že dne 4. 12. 2016 došlo ze strany stěžovatele k útoku na poškozenou, který vedl k jejímu pádu, přičemž v důsledku toho poškozená utrpěla zranění, jehož bolestivost se zvyšovala, třetí den od útoku již nebyla schopna bolest vydržet a utrpěné zranění (zlomenina krčku stehenní kosti) si vyžádalo léčbu spojenou s dlouhodobým omezením. Nové provedenými důkazy v řízení o povolení obnovy řízení tak nebyla zpochybněna tvrzení poškozené, že dne 4. 12. 2016 byla napadena stěžovatelem, v důsledku čehož utrpěla zranění a byla nucena se podrobit operativnímu řešení zlomeniny krčku pravě stehenní kosti, což si vyžádalo léčbu spojenou s dlouhodobým omezením v obvyklém způsobu života. Ani nové předloženými důkazy ze strany stěžovatele tak nebyl zpochybněn závěr, že stěžovatel poškozené způsobil zranění, které vykazuje znaky těžké újmy na zdraví. K neprovedení výslechu svědka A. O. stížnostní soud uvedl, že se nalézací soud seznámil s dopisem, v němž svědek uvedl, že se v rámci neformálních rozhovorů s trampy z trampské osady T., kam svého času docházela i poškozená, dozvěděl, že poškozená měla svým kamarádkám říci, že upadla a poranila si nohu v oblasti kyčle, přitom se nikomu nezmínila o tom, že zranění měl způsobit obžalovaný. V napadeném rozhodnutí pak soud prvního stupně uvedl, že z uvedeného nevyplývá nic, co by nasvědčovalo tomu, že vyšly najevo skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé. Z provedeného dokazování u nalézacího řízení vyplynulo, že poškozená skutečně uváděla svým kamarádkám z trampské osady, že upadla, nehovořila o tom, že by se vznikem zranění jakýmkoliv způsobem souvisel obžalovaný. Tato skutečnost byla soudu v době vyhlašování rozhodnutí ve věci samé známa, s touto skutečností soudy pracovaly a vzaly ji při hodnocení provedených důkazů v úvahu. Ve vztahu k posudku znalkyně Mgr. et Mgr. Jany Telcové obecné soudy uvedly, že tento znalecký posudek vykazuje zásadní vadu, která jeho vypovídací hodnotu značně oslabuje, neboť jde o posudek vypracovaný, aniž by znalkyně posuzovanou osobu, tedy poškozenou, viděla a vyšetřila. Důkazní síla takového znaleckého posudku je velice nízká, své závěry znalkyně neopřela o standardní znalecké zkoumání, založené na vyšetření posuzované osoby. Ve srovnání se znaleckým posudkem znalce Svobody, který byl proveden v nalézacím řízení, nový znalecký posudek nemůže obstát a jeho relevance pro případná skutková zjištění je nulová. Dokazováním před soudem prvního stupně v rámci řízení o povolení obnovy řízení nebyl tak zpochybněn závěr soudů v dané věci rozhodujících, že znalecký posudek znalce prof. PhDr. Mojmíra Svobody je komplexní, spolehlivý a logický, a jeho závěry jsou v souladu se skutečnostmi zjištěnými z dalších provedených důkazů. Stížnostní soud tak uzavřel, že stěžovatel se svým návrhem na povolení obnovy řízení domáhá znovuotevření jeho trestní věci toliko za účelem opětovného projednání a nového rozhodnutí, přičemž správnost závěrů soudu nalézacího a odvolacího v původním řízení byla potvrzena i Nejvyšším soudem. Stěžovatel však podle vrchního soudu nepředložil žádný důkaz mimořádného charakteru, který by sám o sobě či ve spojení s důkazy již dříve provedenými, mohl, byť v míře pravděpodobnosti, zvrátit původní rozhodnutí.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že nebyl proveden jím požadovaný důkaz, a to osobní slyšení svědka A. O. Dále namítá, že nalézací i stížnostní soud nesprávně vyhodnotily nově předložené důkazy, které připustily a které měly dopad na změnu hodnocení znalkyně MUDr. Duchaňové do takové míry, že oba soudy dovodily jiný průběh zkoumaného skutku, tedy že dne 4. 12. 2016 nedošlo ke zlomenině tzv. krčku pravé dolní končetiny. Podle stěžovatele jediné správné vyhodnocení důkazní situace doplněné o důkazy předložené ze strany obhajoby je takové, že lze s jistotou říci, že dne 4. 12. 2016 nemohlo dojít ani ke zlomenině, ani k její akcentaci. Stěžovatel má také za to, že nově připuštěné důkazy měly být detailně podrobeny vyhodnocení až v nově obnoveném řízení. V tomto bodě mělo dokazování vést k závěru obnovu řízení povolit a nikoli pokračovat v záplatování původního rozsudku novými závěry. Stěžovatel poukazuje i na to, že v jeho případě proti sobě stála různá tvrzení. Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí vykazují prvky svévole a že nebyla dostatečně odůvodněna. Ačkoliv obecné soudy některé z navrhovaných důkazů formálně provedly, ale následně se jejich obsahem nezabývaly, tak to má podle stěžovatele charakter opomenutelného důkazu, neboť důkaz sice byl v souladu s procesními předpisy proveden, pak ale nebylo nijak zdůvodněno, proč jej případně soud odmítá, považuje za nevěrohodný či nepotřebný, a toto své stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí nijak přiměřeně nevyložil. Obecné soudy též podle stěžovatele nepostupovaly tak, aby naplnily požadavek, že výrok o vině musí být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnosti, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání a že se stal způsobem, který je pachateli kladen za vinu.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl trestním soudem zamítnut návrh na povolení obnovy řízení, nepřísluší Ústavnímu soudu hodnocení věcné správnosti původních rozhodnutí v trestním řízení. Ústavněprávní přezkum může směřovat pouze k zodpovězení otázky, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavně právního přezkumu je proto především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna, a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že se obecné soudy náležitě vypořádaly s předloženými znaleckými posudky i dalším důkazním návrhem stěžovatele. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry obecných soudů jakkoliv věcně přehodnocovat.
9. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly s námitkami a návrhy stěžovatele, není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces. Ústavní soud v jejich postupu neshledal nic, co by vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že neslouží jako další přezkumná instance, nýbrž jako ochránce ústavnosti, která však v projednávané věci dotčena nebyla. Jinak řečeno, projednávaný případ, respektive ústavní stížnost, nedosáhl hranice ústavnosti, což se vztahuje na obě napadená rozhodnutí obecných soudů. Neprovedení některých navržených důkazů bylo soudy odůvodněno a všemi zásadními argumenty stěžovatele se obecné soudy zabývaly. O pečlivém odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu ostatně svědčí i rekapitulace provedená v bodě 3 výše.
10. Vzhledem k závěru o nedotčení ústavně zaručených práv stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu